Po spontánním potratu

Světla

Na začátku tohoto roku jsem zjistila, že budu mít miminko. Byla jsem z toho velice zaskočená, protože mi je 46. Začala jsem se hrozně bát, ten strach byl spíš o mě, o můj život a zdraví. Mám čtyři děti a nejmenšímu jsou tři roky. Když jsem to řekla manželovi, byl také překvapený, ale řekl mi, že se na miminko těší. Já jsem ale nemohla můj strach přemoci. Když jsem se svěřila kamarádce a sestře, radily mi spíš, abych šla na potrat. Tak jsem měla doporučení na výkon. Přeci jen jsem pochybovala a věděla jsem, že mě to bude hodně mrzet a budu si to vyčítat.

Zuzana

Jsem v 34.tt a místo, abych si naplno užívala čekání na příchod miminka, myslím na holčičku Karolínku, o kterou jsme přišli 18.8.2009. Z prvního manželství mám doma 11 letou slečnu, která je sice vážně nemocná, ale je chytrá a nesmírně šikovná, nikdo by do ní neřekl, že je nemocná, má cystickou fibrozu.

Petra

Potrat, slovo které jsem znala jen z vykládáni. Až jednou. Otěhotněla jsem celkem brzo, s manželem jsme se na miminko moc těšili a když nám sdělila paní doktorka že jsou to dvojčátka tak radost byla dvojnásobná. Bohužel netrvala dlouho. Ve 20.týdnu mi odtekla plodová voda a s vysokými horečkami mě manžel odvezl do nemocnice. Už bylo pozdě. Miminko jedno bylo mrtvé, druhé muselo zemřít též. Dle lékařů bylo na jakékoliv udržení brzo. Čekal mě dvou denní porod, plný bolesti a trápení.

Hanka

Spontánní potrat... Ano,i já ho prožila. Jakmile jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byl to šok. Nic jsme neplánovali, jenže poté, co mi týden meškala MS jsem si udělala test a byl pozitivní. Přítel byl nadšený a já posléze taky. Plány, kde bude, co koupíme, vyhlídnuté věcičky neutrálních barev. A všechno zbytečně. Na začátku 11 tt jsem začala krvácet. Okamžitě jsme jeli do nemocnice, kde mi udělali ultrazvuk. Dítě se přestalo vyvíjet na začátku 9 tt. Nebyla vidět srdeční činnost.

Zuzka

Máme jednoho krásného chlapce. V březnu se nám měla narodit holčička.
Nestihla to. V listopadu mi znenadání začala odtékat plodová voda. V noci jsme se s manželem sbalili, mladšího syna svěřili babičce a odjeli do porodnice. Podezření se potvrdilo. Stále byla naděje, že se odtok plodové vody zastaví. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla porodit ve 22. týdnu těhotenství. V tomhle týdnu se ještě děti nezachraňují, takže nám nedovolili odjet na specializované pracoviště. Nevěřila jsem, že to tak dopadne: po noci těžkého zápasu se dostavily kontrakce. Začal porod.

Anna

Zamlklé těhotenství, tak se nazvalo, že se naše miminko přestalo v 8. týdnu těhotenství vyvíjet. Nezáleží na tom, proč – vždyť to ani nevím. Ale jde o to, že se to stalo. Blízcí, kteří to věděli, většinou řekli: „Bylo to na začátku, to nemůže tak bolet.“, „Asi to tak mělo být.“ nebo „Budete mít brzy jiné.“. Nevědí totiž o čem mluví. Kdyby raději neříkali nic nebo jen něco na způsob: „Je mi to líto.“ Ale těmito řečmi to jen zhoršovali. Byla to pro mě opravdu rána. Věděla jsem, že se to stává- ale mně? Já jsem přeci zdravá a normální, proč by moje miminko mělo umřít?