Po interrupci

Petra

Dobrý večer všem, je jedna hodina v noci, dnes poprvé po dvou letech od potratu jsem do vyhledavače zadala potrat trauma a čtu a čtu a dočítám se, že existuje postabortivní syndrom, který do poslední tečky vystihuje stavy, které prožívám. Můj příběh je podobný a přece trochu jiný...měli jsme s manželem po sedmi letech krizi, to je prý po sedmi letech častý...zamilovala jsem se do mladého muže(působil na mne starší). Mě bylo třicet jemu dvacet. Pro mne byl on má druhá polovina.

Monika

Rada bych se s vami podelila o mou zkusenost s interrupci. Podstoupila jsem ji pred dvema dny a uz bych to nikdy podstoupit nechtela. Po probuzeni z narkozy jako by mi teprve vse doslo, ze uz nic v brisku nemam a lituji toho. Nevim jak se s tim vubec vyrovnat neni den abych na to nemyslela. Kdybych mohla vratit cas nikdy bych to uz nepodstoupila az ted si uvedomuji o co jsem vlastne prisla vzdy se to da nejak vymyslet a vyresit ale ja jednala pod tlakem a dala na reci rodiny a to co jsem si prala ja tim jsem se neridila.

Vendy

Jsem 5 dní po interrupci a cítím se úplně normálně, jako kdykoliv předtím - nemám žádný pocit viny apod., jak se dočítám od ostatních. Vždyť to bylo jen embryo (3.-8.týden se nazývá jako embryo, po 9 týdnu plod) a ne žádná samostatní lidská bytost. Je nesmysl mít po tomto zákroku výčitky - Nejspíše záleží na daném charakteru ženy, ale i přesto by se na to mělo nahlížet z pohledu racionálního a ne z nesmyslného citového dojmu.

Beruška

Otěhotněla jsem ve svých 48 letech naprosto neplánovaně s pocitem, že se už nic nemůže stát. A stalo se - lékař se k tomu vyjádřil ve smyslu, že jsem hříčka přírody. Mám dvě odrostlé děti (25,16), cítím se mnohem mladší a i okolí říká, že mnohem mladší vypadám. S manželem jsme situaci probrali, byla jsem ochotna připustit si, že bych dítě byla schopna donosit, porodit i vychovat, a v době, kdy by mu bylo 12, já bych měla 60. Okamžitě jsem všechny vtíravé pocity na další mateřství zavrhla a řekla si, že je to čirá šílenost.

Verča

Ahoj holky ! Jen vám touhle cestou chci zdělit,že potrat je BLBOST.. Je mi 20 před půl rokem jsem podstoupila interupci. Sobecky a bezcitně jsem se rozhodla ,že me dítě se nenarodí. Vliv na tom měla i má "tchýně" . Poslechla jsem ji i když si to my rodiče nepřáli abych šla na potrat. Ze začátku ok nedávala jsem tomu váhu řekla jsem si joo život jde dál ale omyl ! Postupem času to na mne dolehlo výčitky ze svého činu byly každodením chlebem. Pořád jsem měla to mále stvoření z ultrazvuku před očima a do teď toho hořce lituji ! V hlavě se mi linou myšlenky tipu byl by to chlapec či děvče ?!

Linda

Teď by mému synovi (nevím proč, ale myslím si, že to byl chlapeček), bylo pět dní. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, během týdne se stala zvláštní věc. Začalo mi být psychicky, ale hlavně fyzicky strašně špatně. Celé dny jsem zvracela, i v noci a třeba jen otočení se na bok v posteli vyvolalo zvracení. Jedla jsem jen několik piškotů denně a pila colu, protože voda, byť i doušek, mě nutil zvracet. K tomu jsem získala nepochopitelnou averzi vůči mému partnerovi. Nemohla jsem ho doslova ani cítit a tak se o mě starala moje mamka. Nebýt jí, nevím, co by se se mnou stalo.

Dobrý den, píši proto, abych vám řekla: Prosím, nedělejte to! Je to 9 měsíců, co jsem se špatně rozhodla, a zpět už to vzít nemůžu - a nic už nebude jako dřív. Udělala jsem to pro manžela - máme dvě děti a třetí "už bychom neuživili" - alespoň ne na té životní úrovni jako doposud.

Markéta

Dobrý den, jsem týden po miniinterrupci. Po dítěti jsem toužila od tý doby, co sem jako malá holka přebalovala plenky a starala se o plno miminek mých kamarádek a hlavně o mojí sestřičku kterou měli moji rodiče. Jelikož maminka se léčila po porodu s rakovinou, vlastně jsem ji považovala za své dítě. Ten pocit, že něco mého mi roste pod srdcem, je pocitem neuvěřitelným.

Nella

Když jsem si pročítala všechny příběhy říkala jsem si, že jsou všechny hrozně smutné a ráda bych se podělila i o ten svůj. Vždycky jsem byla velice zodpovědná a i k otázkám ochrany a sexu celkově jsem tak přistupovala, o to větší zděšení nastalo když jsem zjistila že jsem těhotná. Je to asi těžké pochopit, ale já děti nechci, nikdy jsem je nechtěla a patrně už ani nikdy chtít nebudu. Né že bych je vyloženě neměla ráda, v zásadě mi nevadí ovšem pokud nejsou moje.

Denisa

Ahoj, taky jsem nedávno podstoupila potrat, mě také donutily okolnosti. Žiji už rok v Řecku, našla jsem si tady před 10 měsíci přítele..ano je to Řek... tzn.žarlivý, ale o tom nechci mluvit... Každopádně si myslel, že jsem ho podvedla a děťátko není jeho. Dostala jsem ultimatum, buď to malý nebo on... I když ze začátku jsem se rozhodla pro to malý a odstěhovala jsem se od něj a šla do práce, kde jsem bydlela v jednom pokoji. Stále jsem byla v Řecku. Musela bych se ale vrátit do Čech, kde bych neměla nárok na mateřskou dovolenou, jelikož jsem dlužník na pojišťovně.