Po interrupci

Katka

Moje zkušenost je docela dlouhá a hodně bolestná. Před půl rokem jsem potkala muže. Bylo mi s ním strašně moc dobře a asi po měsíci jsem byla zamilovaná jako nikdy předtím a on mi potvrdil to samé a řekl, že jsem láska jeho života. Jenže to mělo jeden obrovský háček, byl zadaný a měl malé dítě. Odjeli jsme spolu na dovolenou a po návratu mi bez něho bylo tak strašně moc špatně, ani jsem nemohla nic pořádně dělat a nepřemýšlela jsem o nikom jiném. Pomyslela jsem si jaké by bylo zůstat s ním. Týden nato jsme se viděli u mě doma a večer jsme si promluvili o tom, co opravdu chceme.

Dana

Chtěla bych varovat každou ženu, která by se chystala jít na interrupci. Nikdo si neumí představit co přijde „po tom“ dokud to sám nezažije..je to jako varovat před peklem nebo sám prožít peklo…je to asi nesdělitelné..přes to se o to chci pokusit. Vždycky jsem si myslela, že dřívější obstrukce a komise před interrupcí byla jen komunistická buzerace a že každá žena má právo v tomto na svobodné rozhodnutí.. Ale tak jak je to nyní, kdy volba mít či nemít dítě je strašně jednoduchá..a závisí na aktuálním rozpoložení momentálně zoufalé a zmatené ženy…je hrozná..

Olga

Když jsem zjistila, že jsem těhotná bylo tři měsíce a pár dní.Poznala jsem hodného kluka , ale před tím sem měla jiného přítele pouze na sex a bohužel jsem s ním byla těhotná.14 dní přemýšlení jenom mého ,protože on nechtěl rozhodovat za mě a to mě odradilo a nakonec jsem nerozhodnutá jela do Anglie, kde jsem si nechala udělat potrat v 15 týdnu těhotěnství.Pořád jsem čekala, zda napíše zprávu či zavolá at to nedělám, ale bohužel se tak nestalo.Dvakrát jsem tabletky vyplyvla a nakonec si je vzala a hodinu na to jsem si uvedomila co jsem to za člověka.Ten pocit po tom, jak mi chybělo v bříšku, ž

Rada

Dobrý den všem, chtěla bych hned na začátku říci, pokud nejste 100% rozhodnuta, nebo nemáte závažné zdravotní důvody, nepodstupujte nikdy opravdu nikdy interupci z vlastního uvážení. Fyzicky díky vyspělé medicíně budete ok. Ale psychicky budete na dně a kdo to nezažil, nikdy to nepochopí, že to tak je.

Je mi 37 a mám dvě zdravé děti. Také mám zkušenost se dvěma samovolnými potraty - bylo to vždy do 8 týdne - takže miniinterupce - vše ok, jak po zdravotní stránce, tak po psychické. Lékaři Vám vlastně pomohou, když se ve vás embryo nevyvíjí.

B.

Jsou to tři dny co jsem byla na zákroku. U nás to bylo složité, když sem zjistila že sem těhotná už to bylo 9 týdnů, nejdříve sem byla pevně rozhodnutá že to dítě nechci, jenže když přišla první prohlídka na gynekologii a miminko ovšem viděla, začela sem přemýšlet že bychom si miminko nechali. Jenže je mi 18 a nějak se na to necítím ještě. Nemohu to ale překonat, ten pocit je to hrozné, teď vím že bych to už nikdy neudělala radši snad bych byla svobodná matka, je to náročné né jenom že mě bolí strašně břicho , ale ten pocit po té interupci je hrozný. Brečela sem hned co mě probrali z narkózy.

Lucka

Včera jsem byla na potratu a bylo to úplně v pohodě. Ženský co tady píšou, jak jsou úplně “ztracené a prázdné“ by se měly zamyslet nejdříve samy nad sebou a poté by se měly zamyslet nad tím, co sem psát a co ne. Zbytečně takhle děsíte dívky, které na potrat jdou, buď ať už musí, nebo samy chtějí. Já byla zářný příklad člověka, který si předtím přečetl všechny tyhle hloupé komentáře a šel tam vystresovaný. Skutečnost?

Soňa

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, po prvotním šoku se mi zdánlivě dařilo být první dva dny v klidu a řešení se mě i partnerovi zdálo jasné. Interrupce, jednoznačně. Nikdy jsme ani nepřemýšleli o tom, že bychom někdy nějaké dítě chtěli. S postupem času ale rostla pochybnost, nejdřív na mojí straně, potom se ukázalo že i na straně partnera, a mnohem větší, než bych kdy čekala. Na jednu stranu mě potěšilo zjištění, že podle jeho reakce jsem zatím jedinou, se kterou by do toho šel, samozřejmě s vědomím toho, že to je obrovský závazek a ne jen na dvacet let.

Barbora

Naše miminko bylo plánované, přítel pak ale začal pít a měl zlé hádavé stavy pod vlivem a každou chvíli byly hádky. Z předchozího vztahu mám skoro pětiletou dceru. Roli v rozhodování mělo i to že jsem chránila tuto svou dceru před dalšími výlevy mého přítele. Hodně mne nalomila psychicky má rodina velkou rodinnou poradou a hecováním. Přesto jsem za ním běžela a dala tomu ještě šanci a brečela jsem že o to malé nechci přijít. Můj chlap slíbil mé mámě že se o nás postará atd.J enže byl hodný den a něco to se snažil, jenže víno kupoval i nadále a nadále pil...

Eva

Devět a půl týdne... Rozhodování bylo dlouhé, těžké, a bolestné, tlak partnera a obavy z budoucnosti ale nakonec vykonaly své. Po návratu z nemocnice jsem si naivně myslela, že to nejhorší je za mnou. Omyl. Neustálý pláč, pocity viny, prázdnota, výčitky, úvahy, jak vrátit čas. V povolených vycházkách stačí vyjít ven a potkat kočárek, maminku s bříškem, projít v obchodě kolem regálu s plínkama. Léto, nejkrásnější doba v roce? Do vody nesmím, vůbec toho hodně nesmím a ani nemůžu. Špatně spím, skoro nejím, nedokážu se na nic soustředit, je mi zle. Nelepší se to, v břiše ani v hlavě.

Petra

Dobrý večer všem, je jedna hodina v noci, dnes poprvé po dvou letech od potratu jsem do vyhledavače zadala potrat trauma a čtu a čtu a dočítám se, že existuje postabortivní syndrom, který do poslední tečky vystihuje stavy, které prožívám. Můj příběh je podobný a přece trochu jiný...měli jsme s manželem po sedmi letech krizi, to je prý po sedmi letech častý...zamilovala jsem se do mladého muže(působil na mne starší). Mě bylo třicet jemu dvacet. Pro mne byl on má druhá polovina.