Po interrupci

Katy

Byla jsem dotlačena k potratu. Prý zničím život sobě, synovi i jemu, když si mimi nechám. Tolik jsem to nechtěla. Ten psychický nátlak se nedal vydržet. Sliboval jak bude vše lepší, budeme šťastní...Byly to 2 týdny hádek, stresu, slz. Byla jsem úplně mimo, nedokázala jsem vůbec nic. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to zvládnu. Ne, nezvládnu. Andílek šel do nebe za mou maminkou. A já nenávidím. Nenávidím ho, sebe, že jsem to dopustila. Ta bolest je hrozná. Někdy mám pocit, že mimčo stále cítím. Nemůžu spát, stále se mi vše vrací. Nedokážu zastavit slzy. Proč jsem to dopustila?

Helena

Poprvé jsem otěhotněla ve 24 let. Otec dítě nechtěl a vyhrožoval. Sbalila jsem si věci a odešla z Prahy k rodičům do maloměsta. Díky jejich podpoře mám krásnou devítiletou dceru, která je moc šikovná. Přesto byly i špatné chvíle. Nedostatek financí, závislost na druhých, kteří toho občas zneužívají, pro většinu chlapů jste s dítětem neperspektivní, bylo těžké sehnat práci, překonat pocit osamění, pohled na "šťastné" rodiny. Přesto jsem byla vnitřně šťastná, udělala jsem dobrou věc, dala někomu život a když vidíte to dítě, rozhlévá se ve Vás hřejivý pocit. Happyend se ovšem nekoná.

M.

Zdravím, po pročtení pár vzkazů se chci připojit k malé hrstce těch holek (žen), které interrupce opravdu "vrátila do normálu". Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, propukla jsem v obrovský dlouhotrvající pláč. Děti nemám ráda, vše okolo nich mě zatím opravdu děsí. Tudíž jsem o interrupci ani chvíli nepochybovala. Když jsem na ultrazvuku viděla tu pidi kuličku, trochu to se mnou zacloumalo, ale překonala jsem pocit, že zabíjím své dítě a pořád si opakovala, že to opravdu je embryo. Ten týden od doby kdy jsem se to dozvěděla do samého zákroku byl jako hodně špatný sen.

V.

Dobrý den. Není to ani 14dní co jsem podstoupila miniinterupci-byla jsem v 7týdnu. Miminko jsme s přítelem plánovali a těšili se.Byli jsme spolu necelý rok. Zpráva,že jsem těhotná mě mile překvapila-ovšem přítele zaskočila a jeho reakci jsem takovou nečekala-není na to vhodná doba, už nejsme tak mladí. Ano-bylo mi 37let.- pro mě dost smutný dárek k narozeninám-vlastně ten nejhorší. Po zákroku jsem byla jako tělo bez duše.říkala jsem si-bude to v pořádku-ale celý týden jsem proplakala, hormony se mnou lomcují a už jen při vyprávění-pláču. Nevěřila bych,že to bude tak těžké.

Emma

Přikláním se k názoru, že pokud si opravdu dobře rozmyslíte, proč daný zákrok podstupujete, nemusí se žádné trauma konat. I já jsem si vždycky myslela, že bych potratu nebyla schopná, vždy jsem se chránila a navíc měla stabilní vztah s jedním mužem. Skoro polovinu života jsem strávila na antikoncepci, patřím ke generaci, které jí gynekologové předepisovali téměř automaticky. Po tak dlouhé době jsem se ale chtěla zbavit závislosti na chemii a začít se chránit jinak.

Petra

Dobrý den, děkuji Vám za tyto stránky. Také já mám bohužel zkušenost s potratem. Kdybych se o Vašem webu dozvěděla dříve, snad bych se rozhodla jinak. Ale myslím, že to je právě potíž většiny žen v této situaci. Chtějí mít všechno rychle za sebou a raději nechtějí nic vědět předem. Taky jsem začala hledat informace, až když jsem se sesypala po zákroku. Pod většinu věcí zde uvedených bych se podepsala.

Bára

Včera jsem prošla interupcí a už nikdy bych na ní nešla. Nejen, že se cítím hrozně psychicky ale i fyzicky, ale vůbec nic mi nedochází, jako bych pořád spala nebo snila. Nemám hlad, nebo naopak chci jíst až moc, neumím se zasmát ani nad vtipnýma věcma, ale naopak neumím ani plakat a to jsem plakala týden v kuse před interrupcí. Nechce se mi dělat nic a zároveň jít běhat, prostě je to hrozné, pokud se holky a ženy budete někdy rozhodovat, nechoďte tam. Ztratíte opravdu kus sebe a to doslova.

Katka

Moje zkušenost je docela dlouhá a hodně bolestná. Před půl rokem jsem potkala muže. Bylo mi s ním strašně moc dobře a asi po měsíci jsem byla zamilovaná jako nikdy předtím a on mi potvrdil to samé a řekl, že jsem láska jeho života. Jenže to mělo jeden obrovský háček, byl zadaný a měl malé dítě. Odjeli jsme spolu na dovolenou a po návratu mi bez něho bylo tak strašně moc špatně, ani jsem nemohla nic pořádně dělat a nepřemýšlela jsem o nikom jiném. Pomyslela jsem si jaké by bylo zůstat s ním. Týden nato jsme se viděli u mě doma a večer jsme si promluvili o tom, co opravdu chceme.

Dana

Chtěla bych varovat každou ženu, která by se chystala jít na interrupci. Nikdo si neumí představit co přijde „po tom“ dokud to sám nezažije..je to jako varovat před peklem nebo sám prožít peklo…je to asi nesdělitelné..přes to se o to chci pokusit. Vždycky jsem si myslela, že dřívější obstrukce a komise před interrupcí byla jen komunistická buzerace a že každá žena má právo v tomto na svobodné rozhodnutí.. Ale tak jak je to nyní, kdy volba mít či nemít dítě je strašně jednoduchá..a závisí na aktuálním rozpoložení momentálně zoufalé a zmatené ženy…je hrozná..

Olga

Když jsem zjistila, že jsem těhotná bylo tři měsíce a pár dní.Poznala jsem hodného kluka , ale před tím sem měla jiného přítele pouze na sex a bohužel jsem s ním byla těhotná.14 dní přemýšlení jenom mého ,protože on nechtěl rozhodovat za mě a to mě odradilo a nakonec jsem nerozhodnutá jela do Anglie, kde jsem si nechala udělat potrat v 15 týdnu těhotěnství.Pořád jsem čekala, zda napíše zprávu či zavolá at to nedělám, ale bohužel se tak nestalo.Dvakrát jsem tabletky vyplyvla a nakonec si je vzala a hodinu na to jsem si uvedomila co jsem to za člověka.Ten pocit po tom, jak mi chybělo v bříšku, ž