Po interrupci

Zuzi

Holky, pokud můžete a jste v situaci mezi rozhodováním zda jít na interupci či si miminko nechat.... NECHTE SI HO! Já byla před 12ti dny na miniinterupci,protože jsem neměla podporu ex přítele miminko si nechat. Nepodpořila mne ani mamka,protože ta sama tvrdila po svých zkušenostech jak bych to jako ženská sama s dítětem měla těžké. A co mi řekl můj rádoby "pan božský"? Tak jak to vyřešíme???Od začátku dítě nechtěl. A tak jsem neměla žádnou jinou možnost a na potrat šla. Byla jsem v pátém týdnu těhotenství. Nikdy jsem se necítila hůř.

Daniela

Je mi 37 let,mám 16 let trvající manželství,svého muže mám po svém boku už 21 let a řekla bych šťastně.Máme dvě krásné zdravé dcery 13 a 6 let.Dříve jsem brala klasickou antikoncepci,ale po druhém dítěti jsem se rozhodla,že to svinstvo do těla už nechci.Spoléhala jsem na manžela (na kondom nebo,že si dá pozor)...já bláhová! Před necelými 2 měsíci si manžel náš sex vychutnal až do úplného konce a já mu řekla..."Co to děláš?" On na to"a nemůžu?Přišlo mi to komický,že jsme vlastně svoji tolik let a že by to musela být veliká náhoda.V 5.

Aneta

Před 2 týdny jsem podstoupila miniinterrupci, byla jsem v 7 týdnu těhotenství. Po přečtení všemožných zkušeností nejenom na těchto stránkách jsem se docela bála následků, hlavně těch psychických. Ale musím říct, že je všechno naprosto v pohodě. Plakala jsem asi 10 minut krátce po potratu, od té doby se cítím opravdu dobře. Ani na chvilku jsem nezapochybovala o tom, že potrat je v mé situaci to jediné správné řešení a možná proto, že jsem byla opravdu na 100% rozhodnutá na potrat jít, jsem pak ničeho nelitovala a neprožívala jsem žádné trauma.

Katy

Byla jsem dotlačena k potratu. Prý zničím život sobě, synovi i jemu, když si mimi nechám. Tolik jsem to nechtěla. Ten psychický nátlak se nedal vydržet. Sliboval jak bude vše lepší, budeme šťastní...Byly to 2 týdny hádek, stresu, slz. Byla jsem úplně mimo, nedokázala jsem vůbec nic. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to zvládnu. Ne, nezvládnu. Andílek šel do nebe za mou maminkou. A já nenávidím. Nenávidím ho, sebe, že jsem to dopustila. Ta bolest je hrozná. Někdy mám pocit, že mimčo stále cítím. Nemůžu spát, stále se mi vše vrací. Nedokážu zastavit slzy. Proč jsem to dopustila?

Helena

Poprvé jsem otěhotněla ve 24 let. Otec dítě nechtěl a vyhrožoval. Sbalila jsem si věci a odešla z Prahy k rodičům do maloměsta. Díky jejich podpoře mám krásnou devítiletou dceru, která je moc šikovná. Přesto byly i špatné chvíle. Nedostatek financí, závislost na druhých, kteří toho občas zneužívají, pro většinu chlapů jste s dítětem neperspektivní, bylo těžké sehnat práci, překonat pocit osamění, pohled na "šťastné" rodiny. Přesto jsem byla vnitřně šťastná, udělala jsem dobrou věc, dala někomu život a když vidíte to dítě, rozhlévá se ve Vás hřejivý pocit. Happyend se ovšem nekoná.

M.

Zdravím, po pročtení pár vzkazů se chci připojit k malé hrstce těch holek (žen), které interrupce opravdu "vrátila do normálu". Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, propukla jsem v obrovský dlouhotrvající pláč. Děti nemám ráda, vše okolo nich mě zatím opravdu děsí. Tudíž jsem o interrupci ani chvíli nepochybovala. Když jsem na ultrazvuku viděla tu pidi kuličku, trochu to se mnou zacloumalo, ale překonala jsem pocit, že zabíjím své dítě a pořád si opakovala, že to opravdu je embryo. Ten týden od doby kdy jsem se to dozvěděla do samého zákroku byl jako hodně špatný sen.

V.

Dobrý den. Není to ani 14dní co jsem podstoupila miniinterupci-byla jsem v 7týdnu. Miminko jsme s přítelem plánovali a těšili se.Byli jsme spolu necelý rok. Zpráva,že jsem těhotná mě mile překvapila-ovšem přítele zaskočila a jeho reakci jsem takovou nečekala-není na to vhodná doba, už nejsme tak mladí. Ano-bylo mi 37let.- pro mě dost smutný dárek k narozeninám-vlastně ten nejhorší. Po zákroku jsem byla jako tělo bez duše.říkala jsem si-bude to v pořádku-ale celý týden jsem proplakala, hormony se mnou lomcují a už jen při vyprávění-pláču. Nevěřila bych,že to bude tak těžké.

Emma

Přikláním se k názoru, že pokud si opravdu dobře rozmyslíte, proč daný zákrok podstupujete, nemusí se žádné trauma konat. I já jsem si vždycky myslela, že bych potratu nebyla schopná, vždy jsem se chránila a navíc měla stabilní vztah s jedním mužem. Skoro polovinu života jsem strávila na antikoncepci, patřím ke generaci, které jí gynekologové předepisovali téměř automaticky. Po tak dlouhé době jsem se ale chtěla zbavit závislosti na chemii a začít se chránit jinak.

Petra

Dobrý den, děkuji Vám za tyto stránky. Také já mám bohužel zkušenost s potratem. Kdybych se o Vašem webu dozvěděla dříve, snad bych se rozhodla jinak. Ale myslím, že to je právě potíž většiny žen v této situaci. Chtějí mít všechno rychle za sebou a raději nechtějí nic vědět předem. Taky jsem začala hledat informace, až když jsem se sesypala po zákroku. Pod většinu věcí zde uvedených bych se podepsala.

Bára

Včera jsem prošla interupcí a už nikdy bych na ní nešla. Nejen, že se cítím hrozně psychicky ale i fyzicky, ale vůbec nic mi nedochází, jako bych pořád spala nebo snila. Nemám hlad, nebo naopak chci jíst až moc, neumím se zasmát ani nad vtipnýma věcma, ale naopak neumím ani plakat a to jsem plakala týden v kuse před interrupcí. Nechce se mi dělat nic a zároveň jít běhat, prostě je to hrozné, pokud se holky a ženy budete někdy rozhodovat, nechoďte tam. Ztratíte opravdu kus sebe a to doslova.