Po interrupci

Emma

Přikláním se k názoru, že pokud si opravdu dobře rozmyslíte, proč daný zákrok podstupujete, nemusí se žádné trauma konat. I já jsem si vždycky myslela, že bych potratu nebyla schopná, vždy jsem se chránila a navíc měla stabilní vztah s jedním mužem. Skoro polovinu života jsem strávila na antikoncepci, patřím ke generaci, které jí gynekologové předepisovali téměř automaticky. Po tak dlouhé době jsem se ale chtěla zbavit závislosti na chemii a začít se chránit jinak.

Petra

Dobrý den, děkuji Vám za tyto stránky. Také já mám bohužel zkušenost s potratem. Kdybych se o Vašem webu dozvěděla dříve, snad bych se rozhodla jinak. Ale myslím, že to je právě potíž většiny žen v této situaci. Chtějí mít všechno rychle za sebou a raději nechtějí nic vědět předem. Taky jsem začala hledat informace, až když jsem se sesypala po zákroku. Pod většinu věcí zde uvedených bych se podepsala.

Bára

Včera jsem prošla interupcí a už nikdy bych na ní nešla. Nejen, že se cítím hrozně psychicky ale i fyzicky, ale vůbec nic mi nedochází, jako bych pořád spala nebo snila. Nemám hlad, nebo naopak chci jíst až moc, neumím se zasmát ani nad vtipnýma věcma, ale naopak neumím ani plakat a to jsem plakala týden v kuse před interrupcí. Nechce se mi dělat nic a zároveň jít běhat, prostě je to hrozné, pokud se holky a ženy budete někdy rozhodovat, nechoďte tam. Ztratíte opravdu kus sebe a to doslova.

Katka

Moje zkušenost je docela dlouhá a hodně bolestná. Před půl rokem jsem potkala muže. Bylo mi s ním strašně moc dobře a asi po měsíci jsem byla zamilovaná jako nikdy předtím a on mi potvrdil to samé a řekl, že jsem láska jeho života. Jenže to mělo jeden obrovský háček, byl zadaný a měl malé dítě. Odjeli jsme spolu na dovolenou a po návratu mi bez něho bylo tak strašně moc špatně, ani jsem nemohla nic pořádně dělat a nepřemýšlela jsem o nikom jiném. Pomyslela jsem si jaké by bylo zůstat s ním. Týden nato jsme se viděli u mě doma a večer jsme si promluvili o tom, co opravdu chceme.

Dana

Chtěla bych varovat každou ženu, která by se chystala jít na interrupci. Nikdo si neumí představit co přijde „po tom“ dokud to sám nezažije..je to jako varovat před peklem nebo sám prožít peklo…je to asi nesdělitelné..přes to se o to chci pokusit. Vždycky jsem si myslela, že dřívější obstrukce a komise před interrupcí byla jen komunistická buzerace a že každá žena má právo v tomto na svobodné rozhodnutí.. Ale tak jak je to nyní, kdy volba mít či nemít dítě je strašně jednoduchá..a závisí na aktuálním rozpoložení momentálně zoufalé a zmatené ženy…je hrozná..

Olga

Když jsem zjistila, že jsem těhotná bylo tři měsíce a pár dní.Poznala jsem hodného kluka , ale před tím sem měla jiného přítele pouze na sex a bohužel jsem s ním byla těhotná.14 dní přemýšlení jenom mého ,protože on nechtěl rozhodovat za mě a to mě odradilo a nakonec jsem nerozhodnutá jela do Anglie, kde jsem si nechala udělat potrat v 15 týdnu těhotěnství.Pořád jsem čekala, zda napíše zprávu či zavolá at to nedělám, ale bohužel se tak nestalo.Dvakrát jsem tabletky vyplyvla a nakonec si je vzala a hodinu na to jsem si uvedomila co jsem to za člověka.Ten pocit po tom, jak mi chybělo v bříšku, ž

Rada

Dobrý den všem, chtěla bych hned na začátku říci, pokud nejste 100% rozhodnuta, nebo nemáte závažné zdravotní důvody, nepodstupujte nikdy opravdu nikdy interupci z vlastního uvážení. Fyzicky díky vyspělé medicíně budete ok. Ale psychicky budete na dně a kdo to nezažil, nikdy to nepochopí, že to tak je.

Je mi 37 a mám dvě zdravé děti. Také mám zkušenost se dvěma samovolnými potraty - bylo to vždy do 8 týdne - takže miniinterupce - vše ok, jak po zdravotní stránce, tak po psychické. Lékaři Vám vlastně pomohou, když se ve vás embryo nevyvíjí.

B.

Jsou to tři dny co jsem byla na zákroku. U nás to bylo složité, když sem zjistila že sem těhotná už to bylo 9 týdnů, nejdříve sem byla pevně rozhodnutá že to dítě nechci, jenže když přišla první prohlídka na gynekologii a miminko ovšem viděla, začela sem přemýšlet že bychom si miminko nechali. Jenže je mi 18 a nějak se na to necítím ještě. Nemohu to ale překonat, ten pocit je to hrozné, teď vím že bych to už nikdy neudělala radši snad bych byla svobodná matka, je to náročné né jenom že mě bolí strašně břicho , ale ten pocit po té interupci je hrozný. Brečela sem hned co mě probrali z narkózy.

Lucka

Včera jsem byla na potratu a bylo to úplně v pohodě. Ženský co tady píšou, jak jsou úplně “ztracené a prázdné“ by se měly zamyslet nejdříve samy nad sebou a poté by se měly zamyslet nad tím, co sem psát a co ne. Zbytečně takhle děsíte dívky, které na potrat jdou, buď ať už musí, nebo samy chtějí. Já byla zářný příklad člověka, který si předtím přečetl všechny tyhle hloupé komentáře a šel tam vystresovaný. Skutečnost?

Soňa

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, po prvotním šoku se mi zdánlivě dařilo být první dva dny v klidu a řešení se mě i partnerovi zdálo jasné. Interrupce, jednoznačně. Nikdy jsme ani nepřemýšleli o tom, že bychom někdy nějaké dítě chtěli. S postupem času ale rostla pochybnost, nejdřív na mojí straně, potom se ukázalo že i na straně partnera, a mnohem větší, než bych kdy čekala. Na jednu stranu mě potěšilo zjištění, že podle jeho reakce jsem zatím jedinou, se kterou by do toho šel, samozřejmě s vědomím toho, že to je obrovský závazek a ne jen na dvacet let.