Po interrupci

Chikko

Jak to tady čtu,nemůžu se nesmát... Holky proberte se... Chcete vychovávat dítě když jste ještě na škole? Zkazily byste tím život sobě, dítěti, rodičům a pokud máte milujícího partnera tak i jemu... Je to dnes přesně 14 dní, co jsem si byla pro poslední prášek (díky Bohu za možnost medikamentálního potratu). Ani náhodou to nebylo nic příjemného, když jsem zjistila že jsem v tom, málem jsem omdlela, naštěstí mám úžasného přítele který byl stále se mnou a ještě skvělejší maminku která trpěla za mě a ve všem mi vycházela vstříc... Co se pocitů týče, nějak extra špatný pocit to nebyl... Myslím...

Michaela

Ahoj, mě je bohužel jenom 18. Jsou to přesně dva týdny co jsem podstoupila kyretáž v 11tt. Zjistila jsem, že jsem těhotná až v 10tt podle měsíčků už ve 12tt..možná i málo času na promyšlení nás donutilo rozhodnout se pro tu horší věc. To, že jsem těhotná jsem nijak nepociťovala a tělo se nijak neměnilo. Testy mi vycházeli negativně tak jsem čekala jestli se mi MS neopozdila no nakonec jsem co nejdřív běžela k doktorovi. S přítelem jsme krátce já sama nejsem v dobré finanční situaci..sama bydlím se sestrou, která zůstala s dítětem sama.

Kate

Před dvěma dny jsem podstoupila miniinterrupci. V podstatě z "donucení", každý v okolí mě k tomu tlačil. Přítel si dokázal během pár vteřin vymyslet celý seznam proti děťátku, má matka sice uvažovala o možnosti, že si to nechám, ale nemohu protože přeci nemám dodělanou školu.A o té to celé v podstatě bylo. Víte, každý mi k tomu měl co říct, každý jisto jistě věděl, proč si dítě nemám nechat, ale nikdo už se nezastavil a nezeptal se mě samotné "Chceš si to nechat?".

Zuzi

Holky, pokud můžete a jste v situaci mezi rozhodováním zda jít na interupci či si miminko nechat.... NECHTE SI HO! Já byla před 12ti dny na miniinterupci,protože jsem neměla podporu ex přítele miminko si nechat. Nepodpořila mne ani mamka,protože ta sama tvrdila po svých zkušenostech jak bych to jako ženská sama s dítětem měla těžké. A co mi řekl můj rádoby "pan božský"? Tak jak to vyřešíme???Od začátku dítě nechtěl. A tak jsem neměla žádnou jinou možnost a na potrat šla. Byla jsem v pátém týdnu těhotenství. Nikdy jsem se necítila hůř.

Daniela

Je mi 37 let,mám 16 let trvající manželství,svého muže mám po svém boku už 21 let a řekla bych šťastně.Máme dvě krásné zdravé dcery 13 a 6 let.Dříve jsem brala klasickou antikoncepci,ale po druhém dítěti jsem se rozhodla,že to svinstvo do těla už nechci.Spoléhala jsem na manžela (na kondom nebo,že si dá pozor)...já bláhová! Před necelými 2 měsíci si manžel náš sex vychutnal až do úplného konce a já mu řekla..."Co to děláš?" On na to"a nemůžu?Přišlo mi to komický,že jsme vlastně svoji tolik let a že by to musela být veliká náhoda.V 5.

Aneta

Před 2 týdny jsem podstoupila miniinterrupci, byla jsem v 7 týdnu těhotenství. Po přečtení všemožných zkušeností nejenom na těchto stránkách jsem se docela bála následků, hlavně těch psychických. Ale musím říct, že je všechno naprosto v pohodě. Plakala jsem asi 10 minut krátce po potratu, od té doby se cítím opravdu dobře. Ani na chvilku jsem nezapochybovala o tom, že potrat je v mé situaci to jediné správné řešení a možná proto, že jsem byla opravdu na 100% rozhodnutá na potrat jít, jsem pak ničeho nelitovala a neprožívala jsem žádné trauma.

Katy

Byla jsem dotlačena k potratu. Prý zničím život sobě, synovi i jemu, když si mimi nechám. Tolik jsem to nechtěla. Ten psychický nátlak se nedal vydržet. Sliboval jak bude vše lepší, budeme šťastní...Byly to 2 týdny hádek, stresu, slz. Byla jsem úplně mimo, nedokázala jsem vůbec nic. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to zvládnu. Ne, nezvládnu. Andílek šel do nebe za mou maminkou. A já nenávidím. Nenávidím ho, sebe, že jsem to dopustila. Ta bolest je hrozná. Někdy mám pocit, že mimčo stále cítím. Nemůžu spát, stále se mi vše vrací. Nedokážu zastavit slzy. Proč jsem to dopustila?

Helena

Poprvé jsem otěhotněla ve 24 let. Otec dítě nechtěl a vyhrožoval. Sbalila jsem si věci a odešla z Prahy k rodičům do maloměsta. Díky jejich podpoře mám krásnou devítiletou dceru, která je moc šikovná. Přesto byly i špatné chvíle. Nedostatek financí, závislost na druhých, kteří toho občas zneužívají, pro většinu chlapů jste s dítětem neperspektivní, bylo těžké sehnat práci, překonat pocit osamění, pohled na "šťastné" rodiny. Přesto jsem byla vnitřně šťastná, udělala jsem dobrou věc, dala někomu život a když vidíte to dítě, rozhlévá se ve Vás hřejivý pocit. Happyend se ovšem nekoná.

M.

Zdravím, po pročtení pár vzkazů se chci připojit k malé hrstce těch holek (žen), které interrupce opravdu "vrátila do normálu". Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, propukla jsem v obrovský dlouhotrvající pláč. Děti nemám ráda, vše okolo nich mě zatím opravdu děsí. Tudíž jsem o interrupci ani chvíli nepochybovala. Když jsem na ultrazvuku viděla tu pidi kuličku, trochu to se mnou zacloumalo, ale překonala jsem pocit, že zabíjím své dítě a pořád si opakovala, že to opravdu je embryo. Ten týden od doby kdy jsem se to dozvěděla do samého zákroku byl jako hodně špatný sen.

V.

Dobrý den. Není to ani 14dní co jsem podstoupila miniinterupci-byla jsem v 7týdnu. Miminko jsme s přítelem plánovali a těšili se.Byli jsme spolu necelý rok. Zpráva,že jsem těhotná mě mile překvapila-ovšem přítele zaskočila a jeho reakci jsem takovou nečekala-není na to vhodná doba, už nejsme tak mladí. Ano-bylo mi 37let.- pro mě dost smutný dárek k narozeninám-vlastně ten nejhorší. Po zákroku jsem byla jako tělo bez duše.říkala jsem si-bude to v pořádku-ale celý týden jsem proplakala, hormony se mnou lomcují a už jen při vyprávění-pláču. Nevěřila bych,že to bude tak těžké.