Kaja

Děvčata a ženy, vaše zkušenosti jsou opravdu cenné a za každou je osobitý životní příběh...já stojím t.č. před rozhodnutím, o němž jsem myslela že není možné aby se mě někdy týkalo- nechat či nenechat.. Jsem dospělá pracující a soběstačná. Žel svobodná, do jinýho stavu jsem přišla s ženatým starším mužem po 2měsíční známosti, navíc je tmavé pleti. Blbá..řeknete si. Život holt píše bizarné příběhy. Přesto mám věk kdy pomalu plodnost se chýlí ke konci, nevím jestli jiné dítě může ještě přijít. Můj partner k mému velkému údivu chce odejít od své ženy a chce být se mnou a rozhodně chce to dítě. Všichni přátelé mě podporujou že mi nějkým způsobem pomůžou. Tak jsem i přes ukrutné rozpaky a zdešení ze zjištěného nečekaného těhotenství vzniklého přes užití Postinoru začala od představ jak rozvracím nějakou rodinu a co tomu lidi řeknou ppomalu se uchylovat k názoru že dítě si nechám, může to být v budoucnu jediný člověk co mi zbyde. Nějakou dobu jsem se trápila že bude tmavé pleti, to už ale spíš jde do úzadí. Pak ale přišla děsivá podpásovka od mých nejbližších, kteří jsou zdešeni, mají tak trochu rasistické předsudky a navíc mi dítě "dovolily" jen když odeženu partnera a přistěhuju se s dítkem domů aby to měli tak nějak už pod kontrolou. To já nechci připustit, a tím se ale odeženu svojí rodinu, která má na mě velký vliv. Třeba se partner časem lekne nebo jeho žena bude dělat problémy a odpadne i on...realná šance že zůstanu zcela sama s tmavým děckem je docela vysoká. Navíc tu nade vším je to co u vás jsem ani u jedné nečetla. Píšete že jste litovali interupci, nebo že si má žena vše pořádně promyslet. Hrozné je že je to situace, která ať se vyřeší kterýmkoli způsobem, vždy to někomu ublíží. a navíc...a to mě trápí nejvíc..nejsem zcela přesvědčena že to dítě chci...chci ho i nechci..bojím se problémů které bude mít, a já s ním, zrazují rodinu, vystavuju se posměchu. a nadruhé straně vraždím a vystavuju se riziku deprese do konce života. třetí strana by bylo dát dítě k adopci..ale skutečně nedokážu odhadnout jestli takového kroku budu schopna po 9 měsícech společného žití. Je to jako Sofiina volba...volba z možností které jsou všechny špatné..rozumíte mi někdo? je zde nějaký jasný a přesvědčivý argument..já v svém zoufalství nyní už ani nevím co vlastně cítím. Obdivuju vás všechny které jste v těžké situaci se rozhodly pro dítě a zvládly jste to. a závidím těm co nadobudly interupcí opět pocit klidu...i když nikdo neví na jak dlouho.... Je to zkouška nad moje síly...díky za přečtění :-(