Klára

Leonku, děťátko, tvoje srdíčko už bije pouze v mém srdci, stále na tebe myslím, a i když jsi se mnou, nikdy tě nepřestanu postrádat. Nejdeš ničím a nikým nahradit, byls jedinečný, neopakovatelný. V okamžiku tvého početí v tobě byl ukryt celý tvůj život. Jsi poupátko, které nemohlo rozkvést. Děkuju ti, že sis mě vybral za maminku, žes měl ve mě důvěru, že jsi tu byl. Kdybych se mohla vrátit zpět, nic a nikdo na světě by mě nemohl přesvědčit o tom, že tu být nemáš. Dát tě tvz. „pryč“, má lásko, to bylo to nejsmutnější a nejbolestivější rozhodnutí v mém životě. Všechno jsi to se mnou prožil a prožíváš doteď a víš, jak smutné a bolavé to byly – a stále jsou dny, od chvíle, kdy jsi opustil mé tělo. Dny plné zoufalství, pláče a beznaděje. Pocit, jakoby část mě samé, zemřela s tebou...Vím, že je s tebou Bůh, že jsi v jeho péči, že je ti dobře. Ve svém krásném srdci nemáš místo pro zlobu a výčitky. Počal tě ženatý muž a já byla vdáná za jiného, maminka 2 dětí. Tvůj otec tě nechtěl, bál se o svoji rodinu, nechtěl ani, aby ses narodil a vychovala jsem tě se svým manželem. Nechala jsem se zahnat do koukata strachem, bezmocí a bolestí z nulové podpory. Byli to špatní rádci. Cítím obrovskou bolest. Snažím se odpustit tvému otci i sobě. Odpusť, prosím, synáčku. Je mi to líto. Miluju tě. Jsi navždy v mém srdci, moje třetí dítě. Tvoje maminka.

Přála bych si, aby se všechny nastávající nerozhodné maminky rozhodly pro dítě, pro život, pro naději. Bůh jim pomáhej. Moc mě mrzí, že jsem v době svéh rozhodování nenalezla odvahu číst vaše stránky a od svých skutečných pocitů jsem se úplně odpojila. Bála jsem se dopadů, toho nechat si děťáko, dopadů na svoji rodinu, když jsem pocítila nulovou podporu otce. Nebylo to tehdy v mých silách to sama zvládnout a říct pravdu manželovi.