Kate

Před dvěma dny jsem podstoupila miniinterrupci. V podstatě z "donucení", každý v okolí mě k tomu tlačil. Přítel si dokázal během pár vteřin vymyslet celý seznam proti děťátku, má matka sice uvažovala o možnosti, že si to nechám, ale nemohu protože přeci nemám dodělanou školu.A o té to celé v podstatě bylo. Víte, každý mi k tomu měl co říct, každý jisto jistě věděl, proč si dítě nemám nechat, ale nikdo už se nezastavil a nezeptal se mě samotné "Chceš si to nechat?". Ale protože mě všichni tlačily s časem, bla jsem v ohromné úzkosti dala na radu všech a šla na potrat (i když jsem si to z hloubi svého srdce nechat chtěla, toužila jsem být matkou). Ještě na sále, když mě uspávali, tekli mi po tváři slzy a už tehdy jsem si vyčítala to, co jsem se hodlala podstoupit. A ted? Žádná úleva, žádné štěstí, ale pláč a smutek a úzkost.. A podpora? Žádná. Jakoby to pro všechny kolem potratem skončilo a já byla hloupá a přecitlivělá. Prosím všechny, které se na tento zákrok chystají. Rozmyslete si to, opravdu pořádně, at po té nemusíte tolik litovat jako já.