Daniela

Je mi 37 let,mám 16 let trvající manželství,svého muže mám po svém boku už 21 let a řekla bych šťastně.Máme dvě krásné zdravé dcery 13 a 6 let.Dříve jsem brala klasickou antikoncepci,ale po druhém dítěti jsem se rozhodla,že to svinstvo do těla už nechci.Spoléhala jsem na manžela (na kondom nebo,že si dá pozor)...já bláhová! Před necelými 2 měsíci si manžel náš sex vychutnal až do úplného konce a já mu řekla..."Co to děláš?" On na to"a nemůžu?Přišlo mi to komický,že jsme vlastně svoji tolik let a že by to musela být veliká náhoda.V 5. týdnu jsem šla rovnou na gynekologii s podezřením,že jsem těhotná.Zpozdila se mi sice menstruace zatím jen pár dní,ale měla jsem nalitá prsa,prostě jsem to na sobě cítila.Doktorka mi udělala ultrazvuk a řekla,že tam není ani váček,že to nevypadá.Pro jistotu mi odebrala krev.Druhý den jsem se dozvěděla,že jsem těhotná a další den opět na ultrazvuku,že už to má 3 mm.Máme krásný dům,splácíme hypotéku,mám práci,která mne naplňuje a těší.Manžel pracuje ve stavebnictví a už několik let se potýká s krizí.Společně jsme se rozhodli,že půjdu na potrat.Pár minut před provedením potratu se mi po tváři koulely slzy a já je nemohla zastavit.Pak to celkem šlo.Bála jsem se pocitu prázdnoty.Ten snad doslova ani teď necítím(3.den po potratu),ale je mi úzko.Mám pocit,že se s tím musím vypořádat sama.Do konce léta se nemůžu koupat,nemůžu začít pořádně cvičit a ještě mi je smutno z toho,že jsem zabila človíčka a můj muž je v pohodě.Žádný stres a žádná omezení kromě sexu.Upřímně jsem čekala větší pozornost a péči.Třeba blbou obyčejnou kytičku po potratu...nic,jen stisknutí ruky.Cítím se dost smutně.Buďte silné,protože to my ženy musíme:*!DRŽTE SE!