Lenka

Milé dívky, ženy, dámy, nebudu zde psát žádný svůj osobní příběh, neboť jsem zkušeností potratu a interrupce neprošla. Přesto se mě vaše příspěvky hluboce dotýkají a ráda bych sem jen napsala krátký vzkaz pro Vás všechny. Povoláním jsem psycholožka, zabývám se také alternativou a terapiemi..a právě díky této práci jsem se již setkala s mnoha lidskými příběhy a toto vše mě naučilo jedno, nesoudit. Když jsem byla ještě na gymnáziu, bylo mi okolo 17ti let, dělala jsem v rámci semináře dotazníkové šetření na téma interrupce. Tehdy jsem byla velkým zastáncem interrupcí, myslela jsem si, že o nic nejde, jen se odstraní jakési nechtěné embrio z těla ženy a jede se dál. Dnes už vím, jak jsem byla naivní, jaká arogance v tomto mém přístupu byla. Z dnešního pohledu je možné říci, že jsem prošla procesem zrání a pochopila, že toto téma je natolik složité a komplexní, že jej nejde smést ze stolu jednou větou, jedním soudem. Hovoříme tu totiž o lidském životě, ano, lidském...protože z toho embria se nevyvine ani ryba, ani slon, ani jiné zvíře, ale zcela zákonitě jen a pouze člověk. Osobně se přikláním k tomu, že dítě je dar a není samozřejmé, že jej každá z nás dostane. Tento dar nevytváříme my, přichází k nám a pravda, záleží na nás, jak s ním naložíme. Vždy je třeba ale počítat s tím, že každá akce má svou reakci a za toto převzít plnou zodpovědnost. Četla jsem zde mnoho Vašich příběhů a má myšlenka, můj vzkaz pro Vás je o tom, abyste se samy sebe nejprve zeptaly, co skutečně chcete. Téma interrupce je Vaše vlastní niterní otázka. Vaše okolí má samozřejmě právo vyjádřit svůj názor, ne však Vás manipulovat. Často se tak děje od našich rodin a ještě častěji od partnerů...přesto...položím Vám otázku, vlastně jich bude víc: Co je láska? Je to podmiňování? Budu tě milovat/zůstanu s tebou, KDYŽ.... Cítíte v tom lásku? Láska je svobodná, bez podmínek, bez manipulací... pokud tomu tak není, není to ani láska a nemá smysl si nic nalhávat. Važme si prosím samy sebe natolik, abychom si uvědomily, že si nezasloužíme nic míň než lásku a že člověk, který tento cit jakkoli podmiňuje, nás není hoden. Je to otázka naší sebehodnoty a věřte mi nebo ne...s naší sebehodnotou v přímé úměře roste i hodnota, kterou máme v očích našeho okolí. Je to klišé, přesto je pravdou, že nemůže od svého okolí dostat nic, co bychom nejdříve nedokázali dát sami sobě. Stojí za to partnerský vztah, když je podmiňován..ať už podmínka byla nahlas vyslovena, či ji jen vnímáte nevyslovenou někde v pozadí? Jak moc si vážíte samy sebe? Je možné objednat si dítě na "vhodnější dobu", "vhodnější podmínky"? A nastanou vůbec? Bude si nás vůbec partner vážit, když mu podlehneme? A budeme si pak my vážit samy sebe? Máme nějakou záruku, že nás neopustí, když mu ustoupíme? Kde je na našem hodnotovém žebříčku on a kde jsme my a jsme tam vůbec, kde je dítě a kde jsou naše přání? Pamatujte, muže lze vyměnit, dítě nikoli. A proto prosím, než učiníte jakékoli rozhodnutí, bez ohledu na vnější podmínky, zeptejte se samy sebe, co skutečně chcete, jaký máte pocit v srdci, když si představíte své dítě v náručí a tím se řiďte. Pak hledejte cesty, jak toto přání naplnit. Možná to nebude snadné, možná budete muset něco opustit, něčeho se vzdát, ale věřte, že nakonec pochopíte, proč to všechno bylo třeba a že díky tomu, že jste poslechly svůj pocit, niterní touhu, se Vám otevřely nové dveře do míst, o kterých jste možná ani nesnily. Možná Vás dostihnou strachy, ty lze ale překonat jen tak, že se jim postavíme. Nezůstávejme ve vztazích, kde jsme tlačené, manipulované...ony se v čase buď stejně rozpadnou, protože v nich není esence lásky, nebo se jim obětujeme a na sklonku si budeme vyčítat, že jsme tehdy nebyly odvážnější. Žijme odvážně, ale především, žijme za sebe...nikdo jiný to za nás totiž neudělá.