Helena

Poprvé jsem otěhotněla ve 24 let. Otec dítě nechtěl a vyhrožoval. Sbalila jsem si věci a odešla z Prahy k rodičům do maloměsta. Díky jejich podpoře mám krásnou devítiletou dceru, která je moc šikovná. Přesto byly i špatné chvíle. Nedostatek financí, závislost na druhých, kteří toho občas zneužívají, pro většinu chlapů jste s dítětem neperspektivní, bylo těžké sehnat práci, překonat pocit osamění, pohled na "šťastné" rodiny. Přesto jsem byla vnitřně šťastná, udělala jsem dobrou věc, dala někomu život a když vidíte to dítě, rozhlévá se ve Vás hřejivý pocit. Happyend se ovšem nekoná. 9 let poté obdobná situace - otěhotněla jsem. S partnerem jsme se znali pouze tři měsíce a sex měli pouze 2x. Z mé strany to byla láska. On však dítě nechtěl. Ok, potrat. Vždyť kolikrát jsem si říkala, kdybych tehdy šla na potrat, mohla jsem se mít lépe - peníze, práci, partnera. A vzpomněla si na všechny ty stavy beznaděje, které jsem s dítětem zažívala. Na dítě jsem si sice za ty 4 týdny zvykla, povídala si s ním, modlila se, aby přítel změnil názor. Uvědomovala jsem si, že budu nešťastná, uvědomovala jsem si ty následky, ale nechtěla jsem být opět závislá na rodičích, jít zpět do maloměsta, neboť již rok jsem žila v Praze, kde jsem konečně po 7 letech začala pracovat. Dítěti jsem se s pláčem omluvila, Boha prosila o odpuštění. Věděla jsem, že to bude psychicky bolet, ale nikdy ne tak. Proč jsem o tom nevěděla? Proč se o tom nemluví? Už je to rok a já stále jednou nohou v blázinci. ztratila jsem víru v Boha, důvod žít. Vím, mám přeci již jedno dítě, ale nějak mi došla síla se o něj starat. Pronásledují mě pocity zoufalství a beznaděje. Ano, ty by se objevily i kdybych si dítě nechala. Ale zároveň by zde byla radost, pocit naplnění, že člověk dělá dobrou věc. Nemohu sí hlavně odpustit. Teď po roce všude vidím to dítě, jak jsme tu mohli spolu žít, vím, že bychom to zvládli. Alespoň bych mohla doufat. Nyní místo celoživotní péče o nový život strávím zbytek života zbavováním se pocitu viny. Říkala jsem si, vydělám si nejdřív peníze, potkám nějakého partnera, který by to děťátko chtěl. Nakonec vidím, že jsem přišla o všechno - nemám sílu na práci, na seznamování se s potenciálním partnerem, na péči o dítě. Nemám sílu žít. Vím, že si musím odpustit, zbavit se pocitu viny a jít dál. Ale nevím jak. A to vše jen díky mé zbabělosti a pohodlnosti.