M.

Zdravím, po pročtení pár vzkazů se chci připojit k malé hrstce těch holek (žen), které interrupce opravdu "vrátila do normálu". Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, propukla jsem v obrovský dlouhotrvající pláč. Děti nemám ráda, vše okolo nich mě zatím opravdu děsí. Tudíž jsem o interrupci ani chvíli nepochybovala. Když jsem na ultrazvuku viděla tu pidi kuličku, trochu to se mnou zacloumalo, ale překonala jsem pocit, že zabíjím své dítě a pořád si opakovala, že to opravdu je embryo. Ten týden od doby kdy jsem se to dozvěděla do samého zákroku byl jako hodně špatný sen. Pořád jsem brečela, skoro nic jsem nejedla. Po zákroku jsem se probudila a hned jsem se rozbrečela, ale teď je mi fajn. Jsou to 3 dny od interrupce. Připadám si zase jako "já", budu se teď učit na příjimačky, jdu dálkově na VŠ. Pokud se nějaké mladé holky jako já bojí špatných pocitů apod, potom Vás opravdu musím uklidnit. Když máte úplně jasno a nechcete dítě přivést do situace kdy ještě ani samy nezvládáte svůj život, nemáte bydlení, nějaké finanční zálohy třeba stranou apod a navíc chcete ještě třeba cestovat, něco v životě dokázat, tak já osobně opravdu vidím interrupci jako jediné možné řešení. A řeči typu to se nějak zvládne a postaráme se a my ti s tím pomůžeme ať si všichni strčí za klobouk, stejně toho nejvíc padne na vás. Nedovolte, aby Vaše díte po narození trpělo Vašima chybama! Racionálně zhodnoťte Vaší situaci, jak finanční, tak psychickou. Není to jen o tom porodit. To je jen začátek. PS: Hormony se mnou cloumají, občas brečím, potom se zase směju, ale s tím se musí počítat. To dle mého názoru rozhodně nejsou nějaké postinterrupční syndromy. Beru to jako ponaučení do života, zavírám za těmito temnými 10 dny dveře a jdu dál. Jednou, až třeba budu opravdu připravená a budu si dítě přát, mu dám vše co bude v mých silách. A když nebudu už moct otěhotnět, dítko si adoptuji - na světě je tolik dětí, které by daly cokoliv za alespoň trochu uspokojivý život a možnost se vzdělávat, žít v čistotě a být milován. Ženy, holky, dívky, neblázněte a dívejte se na svět z širší perspektivy než jen Vaší malé utrápené bublinky, prosím. Opravdu to pomáhá. Doufám, že tímto vzkazem jsem alespoň někomu pomohla.