Veronika

Ahoj, ráda bych se s Vámi podělila o mou životní zkušenost. Nevím, zda-li sem tak úplně patří, ale chtěla bych ženám a dívkám zvažujícím, jestli dát dítěti život, či ne, trošku nastínit i druhou stránku věci. Mnoho žen sem totiž píše, co všechno po potratu prožívají a je to dobře, že chtějí různých ošklivých pocitů chránit ty ostatní.

Já se v životě také octla na prahu tohoto rozhodování. Bylo mi 20 let, kdy jsem chtěla odjet před problémy jak doma, tak i ve svém osobním životě a tak jsem změnila město a šla dělat práci, která mě hrozně bavila. Byla jsem strašně ,,rozverné děvče,, , které rádo bylo obletované kluky, chodilo po různých diskotékách a dalo by se říct, že se utrhlo z řetězu. Na jedné diskotéce jsem potkala kluka, který se mi hrozně líbil. Seznámili jsme se a za necelý týden k tomu došlo. Ani jeden z nás tomuto vztahu moc šancí nedával, protože já se chtěla vrátit dostudovat k nám domů a on měl taky plno svých jiných plánů. Jenže slovo dalo slovo a pán Bůh tomu chtěl a v bříšku jsem měla malou Kristýnku. Co teď? V cizím městě a najednou více méně sama s ní v mém bříšku, přítel se moc netvářil a maminka mi plakala do telefonu. Nikomu jinému jsem se to ani neodvažovala říct. Sestra mi navrhovala potrat, hlavně ať se vrátím domů, že mi to zaplatí a že později se s tím nějak srovnám. Hodně, hodně jsem zvažovala tuhle možnost, až jsem jednou sebrala všechny své síly a příteli řekla, že si to miminko nechám, bez ohledu na všechny, že bych své malé vlastně nikdy pryč nedala a že klidně odejdu a ať si v klidu žije dál svůj bezstarostný život, že se obejdu i bez něj a odejdu. A tady nastal zlom. On nechtěl, aby někde jeho dítě vyrůstalo daleko a on ho nemohl vídat a tak to oznámil doma a já jsem to řekla tátovi. Maminka se s tím také smířila, viděla na mě, jak mě to malé najednou přivedlo k rozumu. Stala se ze mě uvědomělá matka, která vyměnila večírky za připravování věciček, vaření zdravých jídel apod. Velkým štěstím byl vstřícný postoj k tomuto obou našich rodičů, později se s tím všichni vyrovnali a i finančně nám pomohli, protože postupem času je ty představy o té malé obměkčily.

Ono to vypadá teď pohádkově, ale i to ponechání děťátka si neslo své. Žili jsme na studentském bytě, plném lidí, který jsem se jen já snažila udržet alespoň trochu v pořádku, ostatním spolubydlícím to bylo jedno. Bylo mnoho večerů, kdy mě přítel nechal samotnou v slzách a utekl někam na párty.. Kolikrát mi bylo opravdu úzko. Ale o všechno se pán Bůh postaral. Přítel si našel práci na 4 dny v týdnu a ten zbylý den má na dostudování, našli jsme si bydlení a pak se nám narodil ten dlouho očekávaný poklad. Přišla jako to největší štěstí jménem Kristýnka ( usměrňovatelka a smiřitelka) usměrňovatelka proto, protože usměrnila své těžko zkrotitelné rodiče a smiřitelka proto, protože se díky ní urovnal velký konflikt v rodině partnera. Tímto jsem chtěla říct, že každé děťátko není sesláno jen tak na tuto zem do lůna maminky. Mí rodiče za mnou rádi přijedou odpočinout si od všech problémů, které doma máme a mají ze mě a z malé velkou radost a vidím, jak se vždy rozzáří, když ji vidí. Co se týče mého přítele, tak je to vlastně skvělý chlap se svými chybami, ale kdo je nemá, jen mě hrozně mrzí, že ten náš vztah není o takové té velké osudové lásce. Máme se rádi, ale nemohli jsme se svobodně rozhodnout, jestli spolu chceme opravdu být a založit rodinu. Spíš nás to přimělo spolu být, ale i tak se snažíme a jsme spolu šťastní. Máme sebe a máme hlavně ji, která nás dělá šťastnými.

Maminky, které jste v začátcích svého těhotenství a zvažujete potrat, poslechněte ten tichounký hlásek, který křičí: „Mami, já jsem tady, u tebe, v bezpečí tvého bříška a moc se těším, až tě zanedlouho spatřím!“ Ať už byste byly maminky samoživitelky, je to vaše dítko, které vás bude dělat šťastné a bojíte se toho, že to bude finančně náročné, dnes se dá vše sehnat levně a věřte, že to malé nebude nejvíc ze všeho chtít ani značkové pleny, ani oblečení, ani ty nejdražší hračky, bude vám vděčné především za dar života a hlavně nekonečné lásky! Nebo si myslíte, že jste na to moc mladé? Třeba ne. Já si to také myslela a rychlostí blesku jsem dospěla, dnes si ťukám na čelo, jaká jsem to vůbec byla. Nebo máte dětí moc? Četla jsem o mnoha případech, kdy to tak i tak utáhli. Milé slečny a ženy, neodsuzuji žádnou z vás, která podstoupila UPT.. Sám život nám nastraží mnoho různých okolností, které nás k tomu dovádí, já k tomu neměla daleko, přeji Vám hodně sil, odpuštění od Boha a vaše sobě samým a především naději! A těm, které se nacházíte na prahu rozhodování, naberte hodně odvahy, síly, utřete slzy, protože to malé je velká šance v životě, třeba k tomu začít žít život lepší než byl doposud a berte na vědomí, že začátky jsou těžké, pro všechny tyto rozhodující se ženy, ale vždycky existuje pomoc a finanční podpora! Držím Vám palečky!