Emma

Přikláním se k názoru, že pokud si opravdu dobře rozmyslíte, proč daný zákrok podstupujete, nemusí se žádné trauma konat. I já jsem si vždycky myslela, že bych potratu nebyla schopná, vždy jsem se chránila a navíc měla stabilní vztah s jedním mužem. Skoro polovinu života jsem strávila na antikoncepci, patřím ke generaci, které jí gynekologové předepisovali téměř automaticky. Po tak dlouhé době jsem se ale chtěla zbavit závislosti na chemii a začít se chránit jinak. Pak jsem potkala dva muže a v rozhodovacím procesu, kterého zvolit, se mi stala školácká chyba - otěhotněla jsem během menstruace a bez možnosti okamžitě zjistit, kdo je vlastně otcem. Když jsem zvážila všechny okolnosti a následky, které s sebou mé těhotenství neslo ( a probrala vše důkladně i s mojí psycholožkou), rozhodla jsem zcela jednoznačně pro miniiterrupci. Za svým rozhodnutím si stojím i dnes, s plným vědomím toho, že do konce života ponesu váhu tajemství a určité viny. Přijala jsem to jako holou skutečnost, jako facku a poučení do života. Takto psychicky připravená, necítila jsem po potratu žádné hluboké deprese, i fyzicky se vše urovnalo velmi rychle. Potrat je určitě nejvážnější rozhodnutí, jaké žena musí učinit, ale myslím si, že pokud si plně uvědomuje, co a proč dělá, není se čeho bát a dá se to unést.