Dana

Chtěla bych varovat každou ženu, která by se chystala jít na interrupci. Nikdo si neumí představit co přijde „po tom“ dokud to sám nezažije..je to jako varovat před peklem nebo sám prožít peklo…je to asi nesdělitelné..přes to se o to chci pokusit. Vždycky jsem si myslela, že dřívější obstrukce a komise před interrupcí byla jen komunistická buzerace a že každá žena má právo v tomto na svobodné rozhodnutí.. Ale tak jak je to nyní, kdy volba mít či nemít dítě je strašně jednoduchá..a závisí na aktuálním rozpoložení momentálně zoufalé a zmatené ženy…je hrozná.. Žena, která se pod tlakem okolností vzdává a rozhodne se pro „nejjednodušší“ řešení, si neuvědomuje, že se rozhoduje o tom zabít či nechat přijít na svět své dítě..že to, co volí se sice zdá nejjednodušší, ale je to krok do pekel..že se z toho třeba už nikdy nevzpamatuje…že se sama odsuzuje k tomu s tím žít…Jedna známá mi při mém rozhodování řekla…pokud si dítě necháš, bude to asi těžké, ale nikdy si to nebudeš vyčítat…a je to tak…to, že žena přivede na svět dítě si asi opravdu nikdy nevyčítá…dítě je štěstí…i když fůra starostí…a když člověk skočí, musí pak plavat…pokud to ale vzdá, zabije své dítě..nejde si to nikdy odpustit..

Jsem spíš nevěřící..i když na mnohé „mezi nebem a zemí“ věřím….nebo tomu spíš nechávám prostor.. ale věřila jsem tomu, že plod v prvních týdnech není ještě dítě ..ale po tom, co jsem podstoupila interrupci vím jistě, teď to cítím…že to bylo už dítě…že v době, kdy ve mně rostlo …kdy ho osud chtěl přivést na svět…já ho nechala zabít…vím, že jsem nechala zabít své dítě…a s tím se žije hodně zle….chvíli to třeba jde někam uklidit..zapomenout…ale je to v nás na vždy…pořád se vrací myšlenky na to, že to dítě se mělo narodit..jaké by to bylo…že k nám patří…je to šílené..zoufalé..a není cesta zpět..Pořád se vrací myšlenky na to, že jsem převrátila vše co mělo být..že vše mělo být jinak…pořád mi buší v hlavě „jak jsem to mohla udělat??!..to přece není možné,,takhle jsem to nechtěla..já to dítě strašně moc chtěla..jak je možné, že jsem ho nechala zabít..jak je možné, že jsem udělala něco tak šíleného…?!.. pořád se mi vrací, že dcera mohla mít vytouženého sourozence..ale já tomu zabránila ..že pokud se to jednou dozví..ponese to stejně zle jako já…a to mně děsí… Jít na interrupci pokud to bereme jako kapitulaci před podmínkami..je jako podřezat si pod sebou větev a padnout do propasti…je to stejně šílené…je to jako zabít nejen to dítě ale i to živé v sobě.. Je to něco mezi zemí a nebem co přijde..těžko se to vysvětluje..ale vědomí, že jste zabila své dítě vás sežírá zaživa..dusí..je to jako kámen, který vás táhne ke dnu…

Můj příběh je asi podobný jako jiné…toužila jsem po dítěti…vdala se..nějakou dobu se nedařilo ale pak vymodlené dítě přišlo na svět..ale krachlo manželství..přišlo 10 let zoufalého vztahu…život jak ve vězení, kdy jsem jen čekala, až budu schopná se postavit na vlastní nohy a od muže utéct..roky jsem žila v naději, že chci mít druhé dítě ale až s mužem, kde bude fungovat láska..a dítěti vytvoříme harmonický domov.. Rozvod se podařil až když dceři bylo 11 let.. Naději na to začít znovu jsem pořád věřila.. A přišla i láska..bohužel s ženatým mužem..kamarádem o kterém jsem věděla, že mu to doma moc nefunguje a že mně roky miluje…to mi tvrdil i další 3 roky , kdy jsme naše kamarádství „povýšili“ a já věřila lásce a doufala..naivně jsem věřila jeho slovům, že se mnou chce mít ještě dítě…ale myslela jsem, že dítě už mít nemohu…/bylo mi 42/ roky to nešlo..a na zázraky jsem moc nevěřila…Ale ten zázrak se stal..a já šťastná věřila, že teď bude vše jak v tom mém vysněném snu…Ale byl to reálný život..a můj milenec obyčejný chlap …a srab…přece si nenabourá soukolí..když už to tak hezky všechno sladil…přece neodejde z baráku v Hloubětíně…za milenkou s dítětem do 1+1….Co přišlo je jak ve zlém snu..několik týdnů „rozhodování“..doprošování…komunikace přes sms..Když jsem přišla k lékaři zoufalá, že vlastně nevím…lékař se jen zeptal..“tak co, budeme těhotnět, nebo vypíšeme žádanku..“ jak jednoduché…Milenec se vypařil...schoval se ve svém soukolí..máma se zhroutila a jen říkala, že jsem se zbláznila…jak to chci zvládat..se mnou mávaly hormony, zklamání a zoufalství tak, že jsem nebyla schopná vnímat, co chci sama..co chce moje 13ti letá dcera, která byla šťastná, když zjistila, že čekám miminko…roky toužila po sourozenci…Nebo spíš jsem to věděla jak moc to dítě chci, ale přišlo mi sobecké přivést na svět dítě, když tím zkomplikuju život všem okolo…Teď zpětně vím, že vše má řešení..ale já tehdy viděla 10 000 nájem a platit z mateřské..byt 1+1 a v něm studující dceru a miminko…byla jsem tak ochromená, že jsem ani nedošla na úřad zjistit, jaké jsou možnosti..jaké jsou příspěvky…myslela jsem, že je to neřešitelné...Zpočátku jsem jednala…hnalo mně štěstí a naděje na to, že budu mít druhé vytoužené dítě..a že vše zvládnu i sama…v práci se dohodla, že budu moct částečně pracovat z domova..sháněla jsem byt…ale pod tlakem zoufalství jsem si začala připadat, že jdu hlavou proti zdi..že si jak malá holka chci vyvzdorovat panenku na hraní…a najednou došly síly…byla jsem ochromená…a vzdala jsem to..šla jsem jak na popravu…probrečela jsem celou dobu od té chvíle, kdy jsem vstoupila na kliniku…pak už to bylo jak ve snu…ať si se mnou dělají co je třeba…chtěla jsem se zvednout a utéct…ale nešlo to…byla jsem někde nad sebou..

Co přišlo po tom, je běs…první dny jsem probrečela..první rok jsem byla jak tělo bez duše..jen přežívat,,,splnit povinnosti a někam zalézt…komunikovat…fungovat..co bylo uvnitř nikdo nevidí,,,ale sežíralo to zevnitř...Pak přišla úleva…našla jsem si i přítele a žila…ale nemohla jsem vidět dítě..těhotnou ženu..to byla vždy muka…nikdy jsem nevěděla, co mně rozhodí… ….ale jinak to šlo..bylo to uklizené…po dvou letech se to začalo vracet čím dál víc…období úzkostí…stále se vracející myšlenky na to, jak moc bych si přála, aby to dítě bylo se mnou……ty myšlenky jsou všudypřítomné..cesta tramvají je k zbláznění..každou chvílí nastoupí nějaká maminka s dítětem..a já vidím to své…vidím ho vedle sebe…a při tom vím, že není…a že už nikdy nebude.. vše mi připomíná to, že jsem změnila osud ..dětská knížka…dětské obrázky..vše mi vrací jak moc ráda jsem s dcerou prožívala každý okamžik..každé období..jak moc jsem si přála to prožívat ještě jednou…a že už to nikdy nebude..že jsem se dobrovolně vzdala toho po čem jsem toužila..že jsem se sama odsoudila k tomu co teď prožívám…stavy úzkosti…myšlenky na to, co jsem udělala. přichází v návalech..jako když si uvědomíte něco hrozného..a zavalí vás to..přidusí…špatně se dýchá…nervy rozhozené..každou chvíli brečím kvůli hloupostem…a to je to lepší..to jsou chvíle, kdy napětí ve mně alespoň na chvíli povolí... Vše je v této době převrácené..dřív to bylo jasné..osud rozhodl..dítě se narodí..nějak se s tím popereme…dítě je štěstí…teď je možnost jednoduché volby...možnost ovlivňovat osud…ale osud se nedá…a vrací nám to…