Rada

Dobrý den všem, chtěla bych hned na začátku říci, pokud nejste 100% rozhodnuta, nebo nemáte závažné zdravotní důvody, nepodstupujte nikdy opravdu nikdy interupci z vlastního uvážení. Fyzicky díky vyspělé medicíně budete ok. Ale psychicky budete na dně a kdo to nezažil, nikdy to nepochopí, že to tak je.

Je mi 37 a mám dvě zdravé děti. Také mám zkušenost se dvěma samovolnými potraty - bylo to vždy do 8 týdne - takže miniinterupce - vše ok, jak po zdravotní stránce, tak po psychické. Lékaři Vám vlastně pomohou, když se ve vás embryo nevyvíjí.
Bohužel mám teď čerstvou zkušenost s klasickou interupcí na základě vlastního rozhodnutí (stihla jsem to ve 12 týdnu - což je hraniční termín)....Neplánovaně jsem otěhotněla a i po počátečních pocitech zmatenosti, strachu a představy z budoucnosti, jsme se s manželem s touto myšlenkou smířili a na prcka se těšili. Ke gynekologovi jsem se dostala až na začátku 11.týdne. Jsem si říkala, o nic nejde, zatím jsem kromě šílených nevolností v pořádku. Jenomže šok nastal, když mi gynekolog oznámil, že čekám dvojčata. Málem jsem se v ordinaci rozplakala. Manželovi jsem tuto zprávu sdělovala s obavami. Oba jsme byli zmatení, nervozní, vystresovaní jak to budeme dělat bez pomoci rodiny - protože jsme na všechno sami dva. Momentálně i na jednom příjmu, i když velmi pěkném, takže si nemůžeme stěžovat. Představa, jak budeme zvládat namísto dvou dětí najednou čtyři, byla šílená. Manžel měl v podstatě jasno hned - to nezvládneme. Já děti pocitově chtěla, ale lomcovaly se mnou mateřské city a racionální rozhodování - jak to opravdu organizačně a finančně zvládneme, v mém věku čekat dvojčata může být velmi rizikové, pak strach o to co se bude dít, kdyby manžel přišel o práci apod. Plakala jsem, v noci nespala, stále přemýšlela (musela se rozhodnout rychle, na případný zákrok jsem měla jen týden). Chtlěla jsem po manželovi podporu, bohužel jedinného čeho jsem se dočkala bylo: rozhodni se jak to cítiš, já to budu respektovat. Vůbec mi tímto nepomohl, i když si myslel že ano...
Mé rozhodnutí nakonec bylo racionální - jdu na interupci. Vše bude jako dřív. Budeme zase v klidu...I přesto, že na mě v gynekol.centru byli hodní a vstřícní, a zákrok proběhl naprosto profesionálně, a fyzicky mě nic nebolí. Psychicky jsem na dně. Předpokládaná úleva se nedostavila. A již několik hodin po narkóze jsem začala pociťovat výčitky a smutek z toho co jsem provedla. Jsem týden po zákroku a jsem duševně úplně mimo. Nic mě netěší, nebaví, jsem smutná, nešťastná a stále pláču (a mé děti se mě ptají, maminko proč pláčeš ?)... Měla bych být přeci šťastná, že mám 2 zdravé děti, a milujícího manžela... Ale nic z toho nepomáhá. Vrátit to nejde a cokoliv dělám, myšlenky mám stále na to, proč jsem se tak špatně rozhodla.
Proto radím všem, všechno se dá zvládnout, nerozhodujte se nikdy racionálně, ale svým vnitřním pocitem. Věřte si a vždy si říkejte, že to zvládnete - jak by mi pomohlo, kdyby mi manžel řekl, to bude v pohodě, neboj to zvládneme. Po těchto zkušenostech vím, že bych dobrovolně na interupci už nidky víc nešla. Že každé zdravé dítě je dar - přesně tohle mi říkal můj gynekolog. Také mě stále nabádal, ať si vše dobře rozmyslím, když jsem se ho ptala na interupci. I tehdy když mi podával do ruky žádost o UPT říkal: je to jen papír, pořád si to můžete rozmyslet a vyhodit tuto žádost, dokud nebudete na stole pod narkózou, pořád můžete rozhodnutí vzít zpět. Škoda jen, že jsem ho neposlechla. Teď toho budu litovat do konce života.