Soňa

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, po prvotním šoku se mi zdánlivě dařilo být první dva dny v klidu a řešení se mě i partnerovi zdálo jasné. Interrupce, jednoznačně. Nikdy jsme ani nepřemýšleli o tom, že bychom někdy nějaké dítě chtěli. S postupem času ale rostla pochybnost, nejdřív na mojí straně, potom se ukázalo že i na straně partnera, a mnohem větší, než bych kdy čekala. Na jednu stranu mě potěšilo zjištění, že podle jeho reakce jsem zatím jedinou, se kterou by do toho šel, samozřejmě s vědomím toho, že to je obrovský závazek a ne jen na dvacet let. Dokonce mluvil o tom, kde by byla postýlka a že spousta věcí bychom nemuseli kupovat, protože by je vyrobil, a nazval to dokonce pravděpodobným upevněním vztahu. Na druhou stranu mě vyděsilo, jak mu na tom záleží, a bála jsem se, že mu svým rozhodnutím ublížím, a že se sobě vzájemně odcizíme. To proto že mi jiné řešení (dítě si nechat) připadalo jako šílenství, vzhledem k naší finanční situaci atd. Hlavní důvody, proč to bylo tak strašně těžké, potrat podstoupit, jsou dva. Protože by to bylo dítě někoho, koho si hrozně moc vážím a koho miluji, a protože ono nemohlo za to, že u mě převládlo přesvědčení, že bychom to nezvládli. Píšu schválně "převládlo přesvědčení", protože teď, po zákroku, mi zase připadá pravděpodobné, že by to zase až takový problém nebyl, a cítím hroznou vinu s myšlenkou na to, co když to byl jen nějaký zkratovitý únik. Zaskočena je tím každá, prý i žena, které dítě chtěla a plánovala. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Racionální uvažování říká jasně, že to bylo nejlepší řešení, ale stejně je mi to moc líto. Přeju každé, které se toto rozhodování týká a nebo bude týkat, aby se rozhodla správně, i když je to někdy moc těžké posoudit, co je správné rozhodnutí.