Petra

Ráda bych se s Vámi podělila o svou životní zkušenost s interrupcí, především s těmi, které o něm uvažují nebo již stejnou zkušenost mají za sebou.

Moje manželská a rodičovská role nezačala zrovna lehce. Stručně Vám přiblížím naše začátky, protože si myslím, že všechno se vším souvisí. S manželem jsme se poznali, když mi bylo 14 let. Jemu bylo 21. Vzpomeňte si, co jste dělali ve 14 letech - jak jste uvažovaly, jak jste se chovaly, o čem jste přemýšlely... Asi tak rok jsme se jen oťukávali a pak jsme spolu, jak se říká, na vážno chodili. Chození trvalo do mé maturity (19let); nějak jsme se spolu životem protloukali - někdy bylo dobře, někdy hůře. Když jsme dokončila střední školu, šla jsem do práce a zcela neočekávaně zde poznala svou životní lásku - muže rozvedeného a o hodně staršího než jsem byla já. Nikdy jsme nic takového nezažila. Začalo to na první pohled, bylo to strašně silné a nedovedla jsem s tím nic dělat. Mezi mne a mého kluka tedy vstoupil další muž. Oba byli úplně rozdílní. Každý měl něco, co mě přitahovalo... Nechtěla jsem přijít o žádného z nich, ale nedovedla jsme být buď s jedním nebo s druhým. Když jsem se snažila opustit prvního, druhý mne za žádnou cenu nechtěl pustit. Z obou stran začal hrozný tlak, hlavně psychický, tlačila na mne i rodina, musela jsem lhát… Vše trvalo asi rok a skončilo to mým zhroucením.

V tu dobu jsem poprvé otěhotněla s mým prvním - dlouholetým partnerem. Situaci mezi dvěma muži jsem řešila velmi rychle a bezmyšlenkovitě: zjistila jsem, že jsem těhotná, nikomu jsem nic neřekla a druhý den jsem nastoupila do nemocnice na potrat. Jenže po zákroku jsem upadla do úplného zoufalství, přišla deprese a nakonec vše vyšlo najevo. Pro rodiče to byl šok, ale hlavně pro mě. Uvědomila jsem si, co jsem vlastně provedla. Chtěla jsem to všechno vrátit!!! Nešlo to…

Po pár měsících zmatku a bolesti jsme s mým původním partnerem vstoupili do manželství. Jenže to taky nebylo moc dobré rozhodnutí, ale opět se nedalo vrátit. Manžel mne neustále trápil nedostatkem důvěry, kontroloval mne, pronásledoval... Psychicky jsem to dost těžko nesla, neuměla jsem s ním normálně žít, přišla beznaděj, zoufalství, dokonce i pokusy o rozchod, o rozvod.

K tomu se přidaly fyzické potíže jako jsou úzkosti, nevyrovnanost, bušení srdce, pocity strachu; myslela jsem, že jsme nemocná, jenže lékaři nic zvláštního nezjistili. Cítila jsem, že něco není v pořádku, že se se mnou něco děje, ale když nic neobjevili, přičítala jsem tyto stavy tomu, co jsem si prožívala před svatbou. Vyhledávala jsem také psychology, ale ani jeden mi nepomohl. Jediné, co mi dávalo sílu k přežití, bylo, že jsem začala více komunikovat s Bohem. Jsem katolička a za to vděčím rodičům. Víra byla v zoufalství mým jediným štěstím a oporou.

Naše neutěšené manželství trvalo asi 2 roky, když jsem s manželem znovu otěhotněla. Touto zprávou se naše manželství obrátilo lepším směrem. Byla jsem oproti předchozímu otěhotnění velmi šťastná a radostně jsme očekávali miminko. Když se náš syn narodil, zdálo se být vše OK. Měli jsme plno práce okolo miminka a domečku, který jsme dodělávali. Byla jsem navenek šťastná a dřívější potíže jakoby se odsunuly na druhou kolej. Ve skrytu duše jsem však stále zůstávala nevyrovnaná a úzkostlivá. Když bylo synovi 1,5 roku, znovu jsem otěhotněla. Opět jsme to vnímali jako radostnou zprávu. Narodil se nám zase krásný zdravý syn. Začal mi velký kolotoč: i pro člověka, kterého nic netrápí je docela náročné postarat se o dvě celkem dost malé děti a to téměř bez pomoci babiček.

V této náročné situaci jsem si všimla, že jsem čím dál úzkostnější a nervóznější, mám ze všeho strach, opět se objevilo výrazné bušení srdce. Somatické problémy byly čím dál častější. Když bylo mladšímu synovi 6 měsíců, začala jsem studovat vysokou školu. Potřebovala jsem změnit prostředí: měla jsem totiž pocit, že se jinak doma ze všeho zblázním. Byla to další zátěž, ale přesto jsem to chtěla zvládnout a celkem se mi dařilo, takže jsem to nechtěla vzdát. Ale úzkosti a vypětí se časem stupňovali, začala jsem brát nějaká sedativa, občas mě přepadly kolapsové stavy a pocity totálního vyčerpání. Musím říci, že to opravdu nebylo nic příjemného. To bylo mladšímu synovi 15 měsíců a já jsem do toho všeho otěhotněla počtvrté…To byla veliká rána mého života, kterou jsem nečekala, ač jsem jí čekat měla: antikoncepci jsem nebrala, nemám s ní dobré zkušenosti a příčí se mi. Věřila jsem partnerovi, že se to nestane. Znovu jsem tedy stála před rozhodnutím. Manžel řekl, že je to na mně; rozhodla jsem se tedy... a nyní toho rozhodnutí z celého svého srdce lituji!!!

Rozhodovala jsem se totiž v hrozně vyhrocené situaci: ze všeho toho kolotoče jsem byla příšerně unavená, úplně vyčerpaná z úzkostí; a manžel nechal rozhodnutí jenom na mně, nechal mě v tom samotnou. Nebojoval, aby to maličké zachránil!!! Vlastně stačilo, aby řekl, že to nějak zvládneme... Trápila jsem se i přirozenou touhou na potrat nejít: říkala jsem přeci po první zkušenosti, že na potrat už nikdy nepůjdu, ani za nic... a - jsem přece věřící člověk, jak bych to mohla zopakovat. Ale ani moje gynekoložka mi potrat nerozmlouvala a vůbec mi nevysvětlila, co má umělé přerušení těhotenství za následky. Podlehla jsem své slabosti, samotě a zoufalství a znovu jsem na zákrok šla. Bylo to nesmírně náročné rozhodnutí, které bych nikomu nepřála. Okolnosti byly příliš tíživé a já nevolila ani rozumně, ani svobodně.

Po zákroku přišla sice na chvíli úleva, ale v podstatě hned vzápětí se objevily šílené panické úzkosti a strach ze smrti; doslova jsem umírala za živa. O výčitkách svědomí ani nemluvím! Měla jsem strach i z Boha, že mě odsoudí….. Každý den v noci jsem se budila strachy že umřu, měla jsem strach zavřít oči, že to bude navždy.

Nedalo se to vydržet a tak jsem vyhledala psychiatra, který mi napsal prášky na uklidnění. Uvědomila jsme si ale, že mě prášky stejně nepomohou, jen odsunou bolest; a proto jsem začala velmi intenzívně hledat nějaké opravdové řešení, abych svůj život dala do pořádku. To byl pro mě zlom, kdy jsem si uvědomila, že takhle tedy ne, takhle žít nechci a začala jsem na sobě pracovat. Obrátila jsem se na poradnu pro ženy a dívky (CENAP) a tam jsem se svěřila. Začátky pro mě nebyly jednoduché - mluvit o své vině a o ztrátě, kterou jsem podstoupila moc bolelo. Nevěděla jsem, jestli dělám dobře, nebyla jsem si jistá sama sebou, ale časem jsem jejich pomoci začala důvěřovat a překonala jsem svou nejistotu. Byl to boj. Byla jsem plná lítosti a bolesti a při tom jsem doma musela normálně fungovat. To bylo také hrozné.