Eva

Devět a půl týdne... Rozhodování bylo dlouhé, těžké, a bolestné, tlak partnera a obavy z budoucnosti ale nakonec vykonaly své. Po návratu z nemocnice jsem si naivně myslela, že to nejhorší je za mnou. Omyl. Neustálý pláč, pocity viny, prázdnota, výčitky, úvahy, jak vrátit čas. V povolených vycházkách stačí vyjít ven a potkat kočárek, maminku s bříškem, projít v obchodě kolem regálu s plínkama. Léto, nejkrásnější doba v roce? Do vody nesmím, vůbec toho hodně nesmím a ani nemůžu. Špatně spím, skoro nejím, nedokážu se na nic soustředit, je mi zle. Nelepší se to, v břiše ani v hlavě. Nemám najednou před sebou vůbec nic.