Gábina

Před čtyřmi lety byl našemu mladšímu synovi rok a půl a my se s manželem rozhodli mu pořídit sourozence, což se podařilo poměrně rychle. Za pár týdnů jsem nadšeně sledovala 2 čárky na těhotenském testu a začali jsme se radovat, že budeme čtyři. Bohužel jsem na konci dvanáctého týdne začala špinit a lékař mi oznámil, že se jedná o zamlklé těhotenství. Ještě týž den jsem podstoupila v nemocnici zákrok a dodnes děkuji ošetřující lékařce, že vše proběhlo milosrdně rychle a bez dlouhého čekání a protahování. Ráno jsem se tu otřesnou zprávu dozvěděla a odpoledne jsem již odcházela na reverz z nemocnice domů.

Jen přístup sester byl absolutně necitlivý. Když jsem celá uplakaná čekala na nechtěný, ale nutný zákrok, na chodbě po sobě pokřikovaly, že tam čeká ještě jedna „škrabka“. Otřesné! Nicméně to nebylo to nejhorší. Nehorší přišlo doma. Po zákroku se dostavily strašné pocity. Pocit prázdnoty, smutku, absolutního selhání jako role ženy. Nestále jsem se obviňovala, že za to můžu já a pátrala v paměti, co jsem udělala špatně, proč se to stalo. A pořád dokolečka. Nebyla jsem schopná spát, jíst, ztratila jsem zájem o všechno dění kolem sebe, zájem o syna, stále jsem jen brečela. Místo, abych se o to více soustředila na něj a poslouchala všechny okolo, že vlastně o nic nejde, že už jedno dítě mám a že to brzy vyjde znovu, byla jsem jako umanutá a měla jsem pocit, že nastal konec světa. Tyto pocity jsem se snažila rozpustit ve víně, což ale vůbec nepomáhalo. Prostě jsem měla pocit, že se mi najednou zhroutil celý svět.

Naštěstí se nám velmi brzy zadařilo znovu a otěhotněla jsem zhruba dva měsíce po zákroku. Narodila se nám krásná a zdravá holčička, máme páreček a jsme šťastní. Stejně ale nikdy nezapomenu na naše nenarozené. Pořád si říkám, jaké by to bylo, kdyby……… neměli bychom naší drahou dcerku a vše by bylo jinak. Těchto myšlenek se už asi nikdy nezbavím. A proto i dnes, čtyři roky od zákroku, kdy jsme se domnívali, že naše rodina je již kompletní, děti jakž takž trochu odrostly navíc v situaci, kdy manžel vážně onemocněl, a já jsem zjistila, že jsem neplánovaně otěhotněla, jsem variantu potratu ani na chvíli nevzala v úvahu. Jen pomyšlení na potrat ve mně vyvolalo tak smutné vzpomínky, že vím, že kdybych dobrovolně podstoupila interupci, nikdy bych si to neodpustila. Celý život bych se obviňovala, celý život bych přemýšlela, co by to bylo, jaké by to bylo a tak dále…… tak jsem se v podstatě raději v mžiku smířila s myšlenkou, že nás prostě bude pět a budeme to muset nějak zvládnout i s manželovou nemocí a plány na budoucnost prostě musíme přizpůsobit!