J.

Ano. Nic není jako dřív. Už jsou to skoro dva roky, co jsem v osmém týdnu přišla o miminko a pořád to ještě není s mojí psychikou v pořádku. Jsem možná zvláštní případ, protože máme pět zdravých, krásných, šikovných dětí, dvě už jsou velké, na VŠ a SŠ, tři na ZŠ. Ale po tom neočekávaném mrňouskovi, který se k nám ještě přihlásil, a my už se na něj těšili, a on zase odešel, po tom brečím ještě dneska. Tajně. Nemůžu o tom s nikým mluvit. Jsem zvyklá makat, být veselá, povzbuzující, pečující... Ale to bolavé místo to nezahojí. Žena může mít kupu dětí, i nějaké ty roky, všecky rozumné argumenty nezabírají...Prošla jsem obdobím pláče, kdy mě to přepadalo na dlouhé minuty, v kostele, na koncertě, cestou domů z práce... Myslela jsem si, že mi to pomůže...Pracuju mezi dětmi, hlídám i cizí malé děti, pořád jsem v jednom kole, ale tu lásku, kterou jsem potřebovala dát tomu malému, prostě nemůžu a nemůžu nikam nacpat... Modlitby, logika, odevzdávání,práce... Je to strašná, neviditelná síla, ten mateřský instinkt... Kéž by si to rozmyslela aspoň jedna žena, která uvažuje o umělém potratu... A těm maminkám, které jsou na tom podobně jako já, přeju, aby jejich trápení netrvalo dlouho, aby se dočkaly dalšího miminka...Snad na na nás ti naši andílkové opravdu čekají v nebi... Držte se, J.