Petra

Dobrý večer všem, je jedna hodina v noci, dnes poprvé po dvou letech od potratu jsem do vyhledavače zadala potrat trauma a čtu a čtu a dočítám se, že existuje postabortivní syndrom, který do poslední tečky vystihuje stavy, které prožívám. Můj příběh je podobný a přece trochu jiný...měli jsme s manželem po sedmi letech krizi, to je prý po sedmi letech častý...zamilovala jsem se do mladého muže(působil na mne starší). Mě bylo třicet jemu dvacet. Pro mne byl on má druhá polovina. Ale byla to platonická láska, myslím, že jsme si oba uvědomovali, že jsem vdaná a že mám dvě malé děti a také...dala jsem manželovi slib věrnosti a slib pro mne něco znamená stejně jako slovo. Myslela jsem na něj stále i při sexu s manželem a pak když jsem s manželem otěhotněla, měla jsem strašný zmatek, fyzicky to dítě bylo manžela, ale psychicky jsem byla s někým jiným. To, že jsem se rozhodla pro potrat, byl výsledek mnoha okolností, kdy člověk zapojuje spíše rozum, než cit. Chci říci, že jsem pochopila, že manželství je přežitek. Vím, že pokud bych se chovala přirozeně a milovala se s mužem, kterého jsem v tu dobu milovala (miluji ho pořád, jen již nejsem zamilovaná) a otěhotněla bych s ním, nikdy bych na potrat nešla. Již nehledám viníka, učím se odpouštět si znovu a znovu, ale tuším, že chyba není "jen" v nás, chyba je ve společnosti. Ale je to ještě dlouhá cesta. Chci říct, všem mladým ženám, neposlouchejte své matky, když Vám říkají, jděte na potrat. Poslechněte sami sebe, své dítě. Neposlouchejte ani partnery ani jiné muže, kteří Vám radí co by bylo nejlepší udělat. Poslechněte sami sebe a své dítě. A pokud díky těmto řádkům bude zachráněn byť jen jeden lidský život, pak smrt mého dítěte nebyla zbytečná.