Simona

Tak moje zkušenost se týká zmlklého těhotenství. Tuto nepříjemnou věc jsem zažila ve svém životě 2x. Poprvé před 11 lety, bylo mi 24.Těhotenství bylo neplánované, nicméně chtěné.Bylo mi velmi špatně, zvracela jsem víceméně od 6. do 11.týdne. Ve 13.týdnu těhotenství jsem šla na kontrolu a byla jsem šokovaná z toho, že dítě nemá srdeční akci a to, co následovalo , bylo jako ve zlém snu. Nějak to přebolelo, za 2 roky se mi narodila dcerka.Rizikové těhotenství, ale nakonec jsme vše zvládly a dopadlo to dobře. Další zkušenost se zmlklým těhotenstvím je poměrně čerstvá a tudíž v živé paměti. Radost z těhotenství, které bylo samozřejmě plánované, vystřídal v 10.týdnu těhotenství opět šok ze zmlklého těhotenství.Bolest byla velká, ta fyzická se dá vydržet v danou chvíli, ale ta psychická přetrvávala mnohem delší dobu.
Zvláštní kapitolou byl samotný pobyt v nemocnici, i to, co mu předcházelo- vyhořelé sestry s celkem pramalým náznakem pochopení, o termínu na revizi ani nemluvě-dlouhé čekání jestli potratím doma nebo co bude a kapitola sama o sobě-přístup lékařů. Když mě hospitalizovali, řekli mi, že na sál jdu až poslední...nenapadlo by mě, že mě nechají čekat až do večera a to jsem ještě mohla být ráda, že mě vůbec vzali. Celkově jsem byla znechucená z tohoto přístupu a samozřejmě velmi nešťastná ze ztráty.
Se mnou na pokoji byla paní po potratu ve 23.týdnu a její bolest byla velká. Ani ne ta fyzická, dali jí epidurál, ale ta druhá bolest. Rodila na sálech na odděleném pokoji, nicméně celou dobu porodu slyšela ostatní rodičky a hlavně jejich narozené děti.To muselo bolet opravdu moc.Když se mrtvé dítě narodilo, nechtěli jej ukázat. Další překážka byla v tom, že dítě nešlo pohřbít, nemělo váhu tuším těch 500 g....když mi to vykládala všechno, chtělo se mi řvát...proboha, to je takový problém chtít pohřbít své mrtvé dítě, ikdyž mu chybí nějakých 20 g?! Bylo mi hrozně a říkala jsem si, že ještě můžu být ráda, že já přišla o velmi malinkého prcka.A vrchol všeho byl, že vždy, když přišla sestra, ptala se jen jestli moc nekrvácí apod. Lékaře jsem u ní neviděla..až při vizitě. Nikdo se jí nezeptal, jestli nepotřebuje psychologickou pomoc.

Rozhodla jsem se sem napsat především proto, že si myslím, že v naší zemi se absolutně pomíjí psychický aspekt ztráty těhotenství-ať už samovolného potratu nebo interrupce. Ženy neví, kam se mají obrátit, co mají dělat. Jediné, co mi bylo stále omíláno zdravotníky, ale i rodinou a kolegyněmi , bylo to, že jsem přece ještě mladá a že to bylo malé apod. Jenže to mi opravdu vůbec nepomáhalo. Spíše naopak, nehledě na to, že nikdo z okolí tuto zkušenost neměl. O to víc bolely jejich rady a rádoby uklidňování. Sama jsem se z toho nakonec dostala, a kdybych to nezvládala, určitě bych vyhledala odbornou psychologickou pomoc...otázka je, jestli by mi nenasadili antidepresiva, že? Ale to se vracím...naše země v tomto velmi zaostává. Léčit tělo dovede..a .duši? Zbytečné, nedůležité .. ohledně pohřbívání dříve narozených dětí, nepřipadá vám to jako Hlava 22? Přece je to naše tělo, proč by žena neměla mít právo se s tím mrtvým dítětem rozloučit? Jen proto, že nemá např. těch 500 g? Nechápu, proč to jinde jde a u nás ne. A to máme "prý" jedno z nejvyspělejších zdravotnictví. Jenže není to o množství předražené medicínské techniky, ale často spíš o lidském přístupu a pochopení...a to se už pomalu vytrácí. To je moje bolavá zkušenost