Dobrý den, píši proto, abych vám řekla: Prosím, nedělejte to! Je to 9 měsíců, co jsem se špatně rozhodla, a zpět už to vzít nemůžu - a nic už nebude jako dřív. Udělala jsem to pro manžela - máme dvě děti a třetí "už bychom neuživili" - alespoň ne na té životní úrovni jako doposud. Podlehla jsem manželovým celkem logickým argumentům, od: "jak zaplatit třem dětem kroužky, jak jim dát všem třem vzdělání, za které se taky platí, jak jim vysvětlit, že nejezdí k moři jako ostatní", přes praktické záležitosti: "jak je nacpu všechny do našeho malého auta, jak budu vydělávat, když budu mít rizikové těhotenství" samozřejmě až po: "třetí dítě je chudák - už na něj nikdo nemá čas a sílu". A pak jsem si také říkala, jaký by to asi byl človíček, když ho táta nechce. Měla jsem taky strach, že život s manželem bude peklo - jeho depky ze zničeného života - už tak vidím, jak má pocit, že ho děti omezují... Taky mi sliboval, že za pár let, až si trochu vyděláme na lepší život, mi to vynahradí a miminko si pořídíme... OMYL - náš vztah je teď v troskách !! - přesto, že jsem mu nikdy na přímo nevyčetla, že jej z toho viním, (samozřejmě, do nemocnice jsem šla já - a nemusela jsem to udělat - nikdo mi nůž pod krkem nedržel), on to tuší a vidí - vidí to v každém mém gestu a slovu, přesto, že se hrozně snažím to tak nemít a nedávat najevo, být milá, protože jej moc miluji, tak se mi to nedaří a čím dál tím častěji si říkám - miluji ho víc než nenávidím? Ať se snažím sebevíc, ta čistá neposkvrněná láska je pryč. Pryč je moje děťátko, které nic zlého neudělalo, jen to, že si nás s důvěrou vybralo za rodiče. Takže proto moje rada: nedělejte to. Myslela jsem si, že to bude hodně těžké, přenést se přes tenhle čin, ale že to bude tak moc těžké, až nepředstavitelné, to jsem netušila. Nedělejte to, pokud myšlenka na potrat nevychází přímo od vás a pokud s ní nejste 100% !!! ztotožněná. Máte-li nějakou pochybnost, byť jen malinkou o tom, že je to správné, a že tím nic zlého neuděláte, nedělejte to. Vždyť je spousta variant, co s miminkem, když jej nechcete (a nechcete jej zabít) nebo se o něj nemůžete postarat. Můžete mu dát život, který pak stráví s jinými rodiči, kteří jej budou milovat nade vše, věci se mohou během těhotenství změnit, a třeba nakonec zjistíte, že jej chcete... Potrat se už ale změnit nedá!!! Říkáte si, že to zvládnete, že je to pro dobro všech, ale pokud jste to už nezažily, NEMŮŽETE TUŠIT, JAKÉ PEKLO VÁS ČEKÁ. Nemám teď na mysli zrovna noční můry a deprese, které se nakonec podepíší na vašem zdraví, i když to se taky děje. Mám na mysli to, že vám to zničí nebo přinejmenším zásadně změní (k horšímu)váš dosavadní život. Ještě jedna věc - jestli čekáte, že vám bude chtít někdo pomoct nebo vám to rozmlouvat, aniž byste někoho takového samy vyhledaly, nečekejte to. Možná že zrovna vy budete mít štěstí a někdo vám bude chtít pomoci - já jsem ale nikoho takového bohužel nepotkala. Doteď jsem vyvedená z míry, jak v nemocnici chladně a bez jakéhokoliv citu a zájmu pomoci vypsali kartu, odvedli mně na sál a provedli "rutinní zákrok". Skoro jsem přes slzy neviděla před sebe - když se mně ptali na jméno, tak jsem to nebyla schopná ze sebe přes pláč vysoukat. Pořád jsem doufala, že mně některá z té spousty osob co na sále byly, řekne - "nedělejte to", ale neřekla to ani jedna - nikdo mi nenabídl jiné řešení... ...možná věděly, že když to člověk nezažije, nebude dopředu věřit, jaké výčitky a smutek jej čekají, jaká bezmoc vzít to zpět a zničené vztahy sama se sebou a s okolím... TAK MI TO MOC PROSÍM ASPOŇ TROŠKU VĚŘTE. Dítě je ten největší dar, který žena (ale i muž) může od života dostat - a pokud jej vy samy opravdu přijmout nechcete, jsou lidé, kteří by pro to, mít díte, udělali cokoliv, a určitě vám budou blahořečit do konce života - že jste jej nechala se narodit. I když druhá věc je, že pokud děťátko nechcete a budete na to celé těhotenství myslet, tak se vám moc veselý a sebevědomý člověk zrovna nenarodí... Je to těžké, babo raď. Pokud jste dočetly až sem, a třeba se ještě rozhodujete, jestli ano nebo ne, je spousta žen, které vám rády pomohou - radou i jinak. Klidně i já - nejsem psycholog, ale vlastní zkušenost je taky důležitá pro porozumění: ianad@seznam.cz Hezký den...a děkuji autorce webu za jeho vytvoření