Karolína

Máme doma skoro tříletou treperendu. 7 měsíců jsme se jí snažili pořídit sourozence. Nakonec to dopadlo, na poslední chvíli, aby mi další mateřská mohla navázat. Měli jsme obrovskou radost. První 3 měsíce jsem prozvracela, bylo mi ještě hůře než při prvním těhu. Snažila jsem se to vše vydržet, a říkala jsem si, ještě, že je to naposledy. Bohužel jsem se spletla. Při druhém UZ v 17t mi paní doktorka řekla, že má špatné zprávy. Není srdeční akce. Čekala jsem, že se budu dívat na hýbajicí se mimčo, že mi oznámí pohlaví, a místo toho jsem propukla v pláč. Miminko bylo již 2-3 týdny mrtvé. Dnes je to právě 3 týdny. Během té doby se toho stalo hodně. Příprava na operaci, vyvolávání kontrakcí, proplakané dny a noci v nemocnici, čekání s opuchlým obličejem na kontrolní UZ spolu s těhulkami. Jen co jsem dorazila domů z nemocnice, začal kolotoč shánění práce a soukromé školky pro dcerku. Teď tu sedím, mám novou skvělou práci, školka zařízená, spoustu energie a chuť začít nový život. Proč mám tedy pocit, že něco chybí? Proč se cítím podvedená? Jak to, že jsem v šestinědělí a miminko tu není? Snažím si říkat, mělo to tak být, příště to vyjde. Ale nějak to nepomáhá. Před spaním si pobrečím za ten nenarozený život a je mi to hrozně líto. Nějak pořád nechápu, že se to stalo právě mně. Doufám, že se ta bolest a ten pocit prázdnoty jednou otupí.