Markéta

Dobrý den, jsem týden po miniinterrupci. Po dítěti jsem toužila od tý doby, co sem jako malá holka přebalovala plenky a starala se o plno miminek mých kamarádek a hlavně o mojí sestřičku kterou měli moji rodiče. Jelikož maminka se léčila po porodu s rakovinou, vlastně jsem ji považovala za své dítě. Ten pocit, že něco mého mi roste pod srdcem, je pocitem neuvěřitelným.
Na interupci jsem šla s tím že mi to bylo doporučeno, protože se plod nevyvíjel jak měl a v den zákroku ráno sem začala samovolně potrácet. I když jsem šestinedělka, jak se říká,- jsem znovu v práci, kde pracuji s nemocnými. První dva dny jsem jen brečela a když sem viděla kočárek, říkala jsem si že proč zrovna já jsem nemohla.Ted necítím vůbec nic, žiju si životem jako před tím, pracuji scházím se s přáteli. ale stále si nemohu zvyknout na ten pocit, že nic v tom mém břiše není. S přítelem jsme si řekli plno špatného, ale pak se změnil, přišel a řekl že jestli dítě chci stojí při mě a neopustí mě. Řekli jsme si, že to zkusíme třeba za rok až taky nebudeme na tom finančně tak špatně. Už se mi nechce brečet, mluvím o tom s partnerem i maminkou, ale přesto se bojím toho, že ty výčítky k sobě samé zase přijdou. Proč se tak bojím...?