Eva

Potrat jsem podstoupila ve svých devatenácti letech, kdy jsem otěhotněla se svým o dva roky mladším spolužákem. Dalo se říct, že volbu toho, zda mít či nemít dítě, vyřešila matka mého přítele. Ona totiž nechtěla, abychom se my dva scházeli, nebo byli jakkoliv spolu propojeni a nařídila mu rozchod. Na obhajobu té ženy chci uvést, že z jejího hlediska tyto důvody, nechtít právě mne, naprosto chápu. Též bych jako matka nechtěla takovou osobu do rodiny, jakou jsem já tehdy byla. Rovněž nechci podsouvat odpovědnost za potrat této ženě, protože jsem se mohla
rozhodnout správně, navzdory nepodpoře z její strany. Byla jsem svéprávná a odpovědná osoba. Moji rodiče mne přemlouvali, abych na potrat nešla a chtěli mi poskytnout zázemí. Ale já jsem se rozhodla takto: Pokud budu mít oporu ve svém příteli, dítě si ponechám, pokud ne, půjdu na potrat. Tak se i stalo.

Je pravda, že mne nikdy nenapadlo, že nějaký postabortivní syndrom může mít i muž. Byla jsem zaměstnaná pouze sama sebou a skutečnost, že potrat se zle dotýkal i mého přítele jsem, vlastně vůbec nevnímala. To jsem se dozvěděla až o mnoho let později. Jednak mi to řekl můj přítel a rovněž, díky hnutí Prolife. V této době – ponurého socializmu, musel být potrat schválen jakousi komisí.Takže komise potrat schválila a potrat byl proveden.

Nemůžu říct, že bych v té době, záhy po potratu pociťovala něco extrémně zvláštního. Byla jsem příliš sobecká a málo citově založená na to, abych potrat vnímala jako něco zásadního. Jen si pamatuji, že jsem cítila po potratu strašnou úzkost, ale kupodivu, nevysvětlovala jsem si to prodělaným potratem, ale tím, že mne můj přítel nenavštívil. Ještě doposud to mám v živé vzpomínce, jako něco, co se potratu jakoby vůbec netýkalo.
V té době jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych měla mít dítě. Ani jsem si to nijak nepředstavovala, ani jsem po dítěti netoužila. V mém hledí bylo pouze mé vlastní já.

To je zároveň i důvod proč nemohu z potratu vinit někoho jiného, ať se to zdá jakkoliv sebemrskačské. Naprosto chápu, že z pohledu této matky jsem nebyla pro jejího syna žádnou výhrou. I když v této fázi mého života potrat jakoby nezanechal tak tíživou stopu jak by se mohlo na první pohled zdát, nebyla jsem šťastná, což jsem tíživě pociťovala, ale nedávala jsem to do souvislosti s potratem. Nicméně řekla jsem si, že potrat
už nikdy více nepodstoupím.

S přítelem jsme se rozešli. Já jsem se odstěhovala do Prahy, kde pak pomalu začaly moje námluvy s Pánem Bohem. V dětství jsem totiž byla babičkou vedena ke zbožnosti, ale tuto cestu jsem v pubertě opustila, protože doma se víra nepěstovala. Po mnoha letech, už jako konvertitka, jsem šla k první svaté zpovědi. Nejdřív jsem ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Až na podruhé jsem po čtvrthodině ticha a pláče toto zlo přiznala Bohu i sobě. Už v rámci zpovědi jsem pocítila lásku všeobjímajícího Boha a odpuštění. Tehdy začal můj proces očišťování. Abych se mohla srovnat s Bohem po tak těžkém, vlastně donebevolajícím hříchu, bylo nutné pokání. Účet za spáchané zlo musel být vyrovnán. Tato doba účtování trvala asi čtyři roky a byla pro mne skutečným očistcem. Můj přítel, s kterým jsem toto dítě počala, rovněž přijal katolickou víru a nenarozené dítě jsem post mortem pokřtila a dala jí jméno Miriam.