Pavla

Po dlouhém váhání jsem se rozhodla napsat příběh, který jsem prožila a prožívám stále. Jsem matka 4 dětí, je mi letos 47 roků a soukromě podnikám ve službách 18 let.

Po svatbě jsem žila šťastně plna očekávání všeho krásného, co manželství a rodina přináší. Manžel ještě rok studoval, pak byl rok na vojně. Po necelých třech letech manželství se nám narodila dlouho očekávaná dcerka, za rok a půl další a za další rok syn. Co probíhalo vždy mezi tím v celém období vypisovat nechci, jen snad tolik, že už jsem to všechno tak krásné a růžové neviděla a představy se velmi rychle měnily – jak o manželství, tak o rodině. Ale vždy se všechno nějak zvládlo a v rámci možnosti v relativním štěstí pokračovalo dál.

Když bylo nejmladšímu dítěti rok a půl, nechala jsem se přemluvitk soukromému podnikání. Se třemi malými dětmi jsem vyřizovala úvěry, stavbu, dostávala jsem se do nových rolí a povinností. Den byl naplněn celých 24 hodin, nebylo odpočinku, ale jelo se dál. Vztahy s manželem však stále víc a víc ubíraly na kráse, manžel se rád bavil, nedovedli jsme spolu komunikovat, já pod tíhou únavy a zodpovědnosti, on s jinou představou o společném životě. Denně jsem přicházela do kontaktu s mnoha lidmi, patřilo a patří to k mé práci a manžel mě začal podezřívat z nevěry a nešetřil s poznámkami, že se nestarám dobře o rodinu, o něho apod. Často se opíjel, bavil s kamarády a mě urážel a slovně napadal.

Doba nebyla dobrá a proto, když jsem s hrůzou zjistila, že jsem opět v jiném stavu, bylo to tak hrozné, že jsem neudělala nic jiného, než oznámila interrupci. Manžel nebyl ani schopen mi v tom zabránit, nikdy se vlastně k ničemu nevyjádřil, vždycky čekal, až jak rozhodnu já a podle toho, jak to
dopadlo, pak byl buď „na koni“, nebo byl ticho. V tu chvíli jsem myslela, že se mi mstí celý svět. Byla jsem zoufalá, nešťastná a vzteklá zároveň. Čekala jsem alespoň tentokrát nějakou reakci mého muže, že se k věci postaví zodpovědně. Nic. Navíc v té době byly první povodně, kdy
naše děti byly na prázdninách u rodičů, kde všechny evakuovali a my jsme nevěděli, co s nimi je.

Odjela jsem do nemocnice, vše proběhlo a já se s pláčem a rozervanou duší vrátila po pár dnech zpět. Děti se mi dostaly v pořádku zpět, upnula jsem se na ně ještě víc a bez dalších slov jsem se upnula také víc k práci, abych rychleji zapomněla. Probdělé noci, proplakané dny a další traumata mám v sobě stále a psát o nich nechci. Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se malinko smířila, že je to tak, jak je. Cítila jsem se podvedená, ponížená, pokořená a bylo mi jedno, co se děje kolem. Dlouho trvalo, než jsme s manželem začali opět intimně žít, už jsem ničemu nevěřila. Jaké bylo moje zděšení, když jsem po nějaké době zjistila, že jsem opět v jiném stavu! Všechno zkrátím. Chci jen napsat, že manžel opět nezareagoval nijak, ale co jsem už věděla, že už NIKDY neudělám to, co předtím.

Svěřila jsem se se vším knězi, mému zpovědníkovi, dostalo se mi dodatečného odpuštění a povzbuzení pro mé rozhodnutí. Nedovedu popsat obrovskou úlevu, která nastala ! Po dlouhé době jsem se těšila na děťátko a brala to jako velkou satisfakci v životě !! Po narození syna jsem byla přešťastná a vždy budu Bohu vděčná za to, že mi poslal v pravý čas správného člověka a rozhodnutí !

Že ten život dál nebyl a není jednoduchý, o tom už psát nechci. Ale chci toto sdělit druhým, aby se nebáli přijmout nový život, nové dítě – je to obrovský dar a vždycky se to dá s pomocí Boží a pomocí dobrých lidí zvládnout a stojí to za to. Děti hodně trpí, když ví, že jsou nechtěné. Trpí tím celý život. A nezaslouží si to. Tak všem: hlavu vzhůru, všechno jde.