Neměla jsem čas na rozmyšlenou

„Když na to, co se stalo, myslím, pořád brečím a vyčítám si to. Moc bych to chtěla vrátit zpět. Ale už je pozdě... Nevím, proč jsem se tak rozhodla. Chtěla jsem si dítě nechat, ale asi mě ovlivnilo okolí a strach. Všichni kolem chtěli, abych se ho vzdala…“

„… Vše bylo na mě strašně rychlé. Doktor mi dal na rozmyšlení pouze den. Myslím, že kdyby mi okolí dalo prostor a bylo více času, tak bych ten zákrok nepodstoupila. Když už jsem zase mohla žít normálně, zjistila jsem, že to nějak nejde. Moje deprese se prohlubují. Žiju v neustálém strachu. Cítím se strašně sama, obviňuji přítele, že mě tam nechal jít, obviňuji rodiče, že mě při rozhodování nepodpořili, a nejvíc obviňuji sama sebe, že jsem nebyla dost silná...“ To jsou pocity ženy, která podstoupila potrat. Například loni bylo v Česku podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky provedeno téměř 26 tisíc potratů - to je zhruba 70 zabitých dětí denně. Od roku 1957 bylo podle statistik v ČR usmrceno více než tři miliony před narozením. A je velké množství žen, které následky podobného rozhodnutí nesou celý život. Právě těm - a nejen jim - pomáhá Poradna pro ženy v tísni Aqua Vitae.

„Je mi 22 let a zamilovala jsem se do ženatého muže. Dva roky jsme spolu udržovali intimní vztah. Slíbil mi, že se rozvede. Otěhotněla jsem. Najednou si mě vzít nechce a dítě vychovávat taky ne. Co s tím?“

„Jsem těhotná, v 10. týdnu. Přítel, se kterým dítě čekám, se se mnou rozešel a protože jsem dříve bydlela u něj, nemám momentálně kam jít. U svých rodičů být nemohu. Žiji teď přechodně na ubytovně, kde jsou ale otřesné podmínky. Ráda bych využila vhodnější možnosti ubytování. Můžete mi prosím poradit?“

„Je mi dvacet a uvažuji o interrupci. Jaké riziko to může obnášet? Mohu mít v budoucnosti ještě děti? A jak rychle mohu po potratu opět otěhotnět?“

Aqua Vitae pomáhá ženám, které zaskočilo nečekané těhotenství, řešit existenční otázky nebo psychické potíže po provedeném umělém či spontánním potratu, zkrátka těm, které procházejí krizí osobní či partnerskou v souvislosti s těhotenstvím nebo péčí o narozené dítě.

Volají k nám i romské ženy

Pomoc je z velké části telefonická, anonymní, takže lze jen těžko odhadnout, jaké procento reálně tvoří romské ženy. „Určitě jsme zaznamenaly několik případů, kdy jsme díky osobnímu kontaktu nebo v jisté chvíli zprostředkované informaci zjistily, že klientkou je Romka a její starosti jsou někdy etnickou odlišností v okolí znásobeny - v oblasti zaměstnání, shánění podnájmu apod. Celkově máme každého půl roku několik klientů z řad cizinců: Slovenky, Ukrajinky, Bulharky, Romky také. Pokud jde o romské ženy, ne vždy o svém původu pochopitelně hovoří. A my se na něj neptáme, nemá-li přímou souvislost se starostí, kvůli níž se na nás obrátily. Jejich rodný původ zde není ten prvotní problém. Tím je nečekané těhotenství nebo problémy související s právě narozeným dítětem,“ říká Zdeňka Rybová, zakladatelka poradny.

Nejčastěji cestu umělého ukončení těhotenství volí paradoxně nečekaně těhotné, ale vdané ženy kolem třiceti let, které už jedno nebo dvě děti mají, mají rodinné zázemí, středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání, dobré finanční podmínky, ale u svého partnera nebo nejbližších lidí necítí harmonii a pocit bezpečí a pochopení. Když se obrátí na poradnu, teprve zde zjišťují, jak zákrok potratu vypadá a co obnáší. Podle psycholožky Vladislavy Bartákové, která s poradnou spolupracuje, je zde rozhodující právě podpora otce. Pokud má žena pocit, že ji nepodpoří a rozhodnutí nechává (třeba i v dobré víře, že jí tak pomůže) na ní samotné, většinou se rozhodne pro umělé ukončení těhotenství. Cítí se prostě osaměle a má strach z toho, že toto osamění zvítězí i v budoucnosti.

Zvláštní kapitolu tvoří děvčata kolem 15, 16 let, která otěhotněla a neví si rady. Bojí se o tom s kýmkoliv mluvit, bojí se, co řeknou rodiče, co bude ve škole… říká psycholožka.

Romové ctí rodinné vazby
U romských žen je to trochu jiné. „Jednak jsou jejich problémy na jedné straně snáze řešitelné skrze nejbližší, skrze rodinu či přátele nebo spolubydlící apod. Ctí rodinné vazby, život Romů v rodinách by mohl být co do komunikace a vzájemné přirozené snaze vypomoci si vzorem. Teprve tehdy, kdy selže toto úzce dostupné zázemí, se musí romská žena obracet na poradnu našeho typu. A my můžeme buď okolí povzbudit a motivovat, aby se ženou pracovalo, protože je opravdu v tísni - a lidé kolem ní to teprve tehdy vážně pochopí, nebo je v našich možnostech samozřejmě pomoci ženě samotné dostat se v problému do stavu, v němž si bude vědět se svým životem trochu víc rady,“ říká Zdeňka Rybová.

Rybová také dodává: „Romky upřímně obdivuji právě v jejich obrovském mateřském instinktu, přirozené úctě k životu, respektu k druhému člověku, ačkoliv je to teprve nenarozené dítě. I v tom, že věří, že potrat je něco, čemu je dobré se vyhnout, co je špatně a čemu se má předcházet. Je to základ, na kterém se nádherně staví jednoznačná cesta k pomoci. Je to jiné než s ženou, která se nechává ovlivnit okolím, které jí říká, že nejde o dítě, potrat nic neznamená, bude jí pak dobře, uleví se jí apod. Stejně jako všechny ostatní ženy bez ohledu na bydliště či původ, i romské ženy ale někdy nevidí jinou cestu, než ukončení těhotenství. Tento okamžik nastává, jestliže je všichni blízcí nechali napospas jejich těžké situaci. Jestliže partner zmizel ze scény, rodiče radí, že si dalším či prvním dítětem žena zkazí život, zkomplikuje situaci, připraví se o existenční úroveň apod. Tehdy se zpravidla obrací žena na nás. Naším úkolem je říci pravdu, zhodnotit realitu, v níž se nachází, pomoci najít šanci na dobré východisko, nabídnout těhotné ženě možnost v klidu a s rozvahou zvážit všechna pro i proti daného rozhodnutí a hlavně se ve finále rozhodnout svobodně - ne pod tlakem, které tvoří zmíněné okolí.

Co je to postabortivní syndrom
V období kolem výročí potratu nebo v termínu porodu potraceného dítěte prožívá přes padesát procent žen takzvaný postabortivní syndrom (PAS).„Souvisí to s prožíváním konfl iktu nepřijaté viny, neukončeného smutku - tělo je zkrátka načasované na porod a pamatuje si to,“ vysvětluje Vladislava Bartáková příčiny depresí i somatických problémů, pocitů viny, úzkostí, poruch příjmu potravy, nebo uchylování k alkoholu či sebepoškozování.

Ženy s PAS žijí v neustálém strachu, provázejí je zlé sny, jsou nervózní, neklidné, a to i v případě, že nenarozené dítě považovaly jen za „shluk buněk“. Velmi často také nesnesou přítomnost malých dětí, nebo pohled na těhotnou ženu. U mnoha žen se PAS projeví až po letech. Běžným příznakem postabortivního syndromu u žen je trvající obava, že už nikdy neotěhotní nebo že nebudou schopny dítě donosit. Některé očekávají, že budou mít postižené dítě, protože „se diskvalifikovaly být dobrými matkami“. Významné procento žen, které potratily, znovu do jednoho roku otěhotní a mnoho dalších vyjadřuje přání opět počít co nejdříve. Nové děťátko může představovat nevědomou žádost nahradit to, které bylo potraceno.

Slova psycholožky potvrzuje také jedna z žen, která PAS prodělala: „Čekali jsme s přítelem naše první miminko. Moc jsme se na něj těšili, ale v desátém týdnu nám paní doktorka řekla, že děťátko nežije. Bylo to strašné. Dlouho jsem se s tím nedokázala smířit. Jakmile jsem někde zahlédla děti, musela jsem brečet. A brečela jsem i mnoho dní a nocí. Když se nám podařilo otěhotnět znovu, měla jsem obrovský strach, aby to nedopadlo stejně. Považovala jsem se za „horšího“ člověka, bála jsem se, jestli mé tělo zvládne donosit dítě. Sice jsem byla na rizikovém těhotenství a musela jsem hodně ležet, ale nakonec se nám narodilo zdravé miminko. Vlastně až ono mi pomohlo vyrovnat se s problémy po potratu.“

Poradna Aqua Vitae pomáhá i ženám, které si miminko moc přály, ovšem potratily spontánně. Zprostředkovává kontakt s odborníky z řady oblastí, zejména s lékaři (např. gynekology, genetiky), sociálními pracovníky, psychology, rodinnými a výchovnými poradci, právníky, krizovými pracovníky azylových domů, vyučujícími metodám plánovaného rodičovství, duchovními. Více informací nebo rady lze nalézt na celostátní bezplatné telefonní lince 800 108 000, na emailu poradna@linkapomoci.cz nebo na adrese www.linkapomoci.cz.