Časté otázky

Na online otázky čtenářů odpovídala psycholožka paní Mgr. Vladislava Bartáková

Ženy, které se pro interrupci samy rozhodly přeci nemohou prožívat pocity bolesti a smutku jako ženy, které o dítě přišly spontánním potratem. K čemu by jim byl psycholog? Smutek není na místě.
Dobrý den, chápu Váš postoj, jde to jakoby proti logice, aby byly ženy po zákroku smutné, když se „samy rozhodly“, ale mám za to, že se v jedné věci mýlíte: ve všech případech je to vždy neštěstí. Ženy, které byly na interrupci, potřebují psychologa minimálně stejně, jako ženy po spontánním potratu nebo po ztrátě dítěte. Ty mají oproti ženám se zkušeností interrupce velkou výhodu: vždy najdou v okolí alespoň nějaké rameno, na kterém se mohou vyplakat a někoho, kdo s nimi bude jejich ztrátu sdílet. Ženy po interrupci jsou ve své bolesti velmi osamělé a rozhodně bych jim nesypala sůl do rány. Nikdo z nás nebyl právě v jejich situaci... Nebojte se, ony mají nad čím přemýšlet – ony to prožily! Terapeutická práce s psychologem je pak často odvádí od opakování této tragédie. Bývá totiž poměrně časté, že si ženy opakováním interrupce na jednu stranu nevědomě dále ubližují a na druhou se tím snaží sami sobě říkat, „že přeci o nic nejde“. Práce s psychologem jim pomáhá unést to, co se stalo a otevřít jim cestu naděje do budoucna – s přijetím tíhy minulosti a nadějí proměnit chybu v šanci a dále jí neopakovat.

Před dvěma měsíci jsem dobrovolně podstoupila miniinterupci. Musela jsem se rozhodnout během dvou dnů. Nyní toho lituji, vím, že není cesta zpátky a vím, že si za to můžu sama. Ale bohužel nevím, jak se zbavit stísněných pocitů. Je to asi moje největší životní prohra. Jak se s tím mám vyrovnat?
Dobrý den, píšete, že jste před dvěma měsíci podstoupila interrupci. Mrzí mne, že prožíváte bolest a bojujete s lítostí a vinou. Je to pro Vás teď pravděpodobně velmi těžké. To, co prožíváte, je normální reakce v nenormální situaci. Nemusí to tak ale zůstat napořád. Jako první záchranný kruh bych Vám doporučila otevřít knížku „Čas k uzdravení - naděje a pomoc při překonávání postabortivního syndromu“ a samozřejmě také službu poradny Aqua vitae (www.linkapomoci.cz), kde získáte podporu, možnost terapeutické práce s psycholožkou, nebo vyhledání kontaktu na odborníka mimo Prahu. Neváhejte nechat si pomoci – v takovýchto situacích je pomoc zkušeného člověka velmi dobrou službou. Je moc dobře, že to chcete řešit.

Dobrý den, příští týden jdu na potrat, jsem nechtěně těhotná s partnerem, (máme už dvě děti 3 a 7 let) a na třetí se opravdu necítíme. Je to pouze několik dní staré, ale paní doktorka mi doporučila počkat ještě pár dní, aby byl zákrok bezpečnější. To prodlužování není moc příjemný pocit, chci to mít co nejdříve za sebou, zapomenout a nemyslet na to. Myslíte, že v mém případě hrozí potíže?
Dobrý den, vnímám ve Vašich slovech touhu po klidu a snahu, aby to vše, čím teď procházíte, bylo brzy za Vámi. Pan doktor se Vás snaží zbrzdit, kvůli možným fyzickým následkům interrupce, já mám prostřednictvím klientek zkušenost s následky psychickými – a tak bych Vás brzdila také – možná i zastavila. Vyslechla jsem mnoho příběhů žen v situaci, velmi podobné té Vaší. I ony to chtěly mít rychle zas sebou. Trápení, kterým po interrupci procházely, se však nijak narychlo zbavit nemohly. Interrupce není jako jít na vytržení zubu. Přestože se na dítě necítily, začalo jim po interrupci chybět. Bolest ztráty a pocit viny je zahnal do komunikačních potíží s partnerem, které narostly ve vážné konflikty. Nečekaly například, že se interrupce podepíše i na vztahu k jejich starším dětem. Jiné se po interrupci začaly paradoxně o dítě snažit- a ono to nešlo. A to nemluvím o nočních můrách, psychosomatických potížích a sebepoškozujícím chování. Netvrdím, že Vás čeká toto všechno a rovnou najednou – ale i toto bývá součástí „postinterrupčního obrazu“. Rozumím tomu, že to chcete „mít rychle za sebou“, ale tak to prostě nefunguje. K dobrému rozhodnutí i Vy sama potřebujete čas. Nespěchejte, abyste neudělala chybu. K rozhodování Vám mohou pomoci i dobré knihy, například "Dala jsem jí jméno Nadine", nebo se podívejte na tyto texty. http://www.spuren-im-leben.lamplmair.at/ich_nannte_sie_nadine/images/sto...

Dobrý den, jaká je reakce mužů? Podle mě je mnoho případů, ve kterých by si žena dítě ráda nechala, ale partner ji doslova donutí jít na potrat. Myslím, že muži nechápou, co se děje... A nebylo by vhodné ukázat mužům, jak potrat vlastně vypadá?
Dobrý den, běžná situace bývá taková, že překvapená těhotná žena jde za partnerem s mírnou obavou, ale hlavně s velkým očekáváním přijetí. Zpráva o těhotenství bývá pro muže šokem, a je dobré se připravit na to, že první reakce nebývá nic moc. Skoro bych radila: na první reakci nedejte. Muž potřebuje zprávu zpracovat a na to potřebuje čas a Váš pevný postoj. Je však škoda, že první reakce typu „není na to ten správný čas“ vede v ženě k pocitům odmítnutí a přeskokovému chování „to teda nějak řešit“. Žena bývá současně pod tlakem gynekologa, který směřuje zákrok raději k miniinterrupci než k zákroku většího rozsahu a tak ve stresu volí řešení, jehož následky pak nese ona sama. Muž už bývá v této fázi vyšachován, protože doma se o blížícím se zákroku moc nemluví. Muž sám se do toho nepouští a žena se cítí být s dítětem odmítnutá. Jinak většímu rozšíření informací o interrupci, jejím průběhu a následcích se vůbec nebráním, naopak. Mám i klientky, které partner po zprávě o těhotenství skopal, ale to je úplně jiná kategorie.

Týká se práce psychologa zabývajícího se PAS syndromu hlavně (nebo pouze) žen, které potratily z objektivně nepřekonatelných důvodů (případné postižení dítěte, otěhotnění po znásilnění, špatný zdravotní stav matky, nízký věk matky....) nebo jde i o ženy, které na potrat šly protože prostě dítě nechtějí. Není mi jasné, proč by to takové ženy měly negativně prožívat, když se sami rozhodly dítě nemít? Způsobují tyto stavy hormonální změny v organizmu?
Dobrý den, Váš dotaz ukazuje na jedno velké nepochopení: žádná z žen, s nimiž jsem o interrupci „na vlastní žádost“ mluvila, Vám neřekne, že šla na zákrok „dobrovolně“, „jen tak“, nebo že „prostě nechce děti“. Jsou při nečekaném těhotenství prostě v situaci, kdy nemají podporu nebo ze svého pohledu na vybranou – a interrupce se v jejich bezradnosti jeví jako rychlé řešení. Je to však řešení, které je dlouho bolí. To, co vypadá jako svoboda volby je situace všemožných tlaků a manipulací a rozhodování něčeho, na co nelze dohlédnout. Samozřejmě, že ženy se zkušeností interrupce „na vlastní žádost“ potřebují podporu a pochopení. A co se týče hormonů, tak ty také hrají svou roli. Psychika a tělo je spojitá nádoba: představte si situaci, kdy se ženě po interrupci v čase ne/narození děťátka rozběhne laktace. Bývá to obdobím, kdy se vynoří vlna potíží – psychosomatických, vztahových, depresivní ladění...

Dobrý den, měl bych otázku. Přítelkyně (jsme spolu dva roky) otěhotněla a měli jsme z toho velkou radost, ale bohužel v pátém týdnu samovolně potratila a od té doby se začala chovat divně. Zhruba po měsíci vyhýbání a výmluv mi oznámila, že se se mnou rozchází. Je to pro mě šok. Chtěl bych se zeptat, jestli se může v jejím případě jednat o výše popsaný syndrom?
Dobrý den, i spontánní potrat může být vnímán a prožíván traumaticky a domnívám se, že v životě Vaší partnerky nebyl první traumatickou zkušeností. To by vysvětlovalo její paniku a tendenci utéct po prožité ztrátě. Její odchod bych vnímala jako reakci na ztrátu, utíkala od bolesti, nikoli od Vás. Blíž k rozchodům a chybám při nich a také rady, co byste ještě mohl udělat najdete v Klimešově knize Partneři a rozchody.

Zajímalo by mne, jaký je nejčastější důvod, proč se žena rozhodne k interrupci (kvůli zdraví, kvůli finančním problémům ...) a jestli k vám chodí ženy samy od sebe nebo je častější, že přijdou až na něčí naléhání?
Z řady možných důvodů, z nichž některé uvádíte, výrazně vystupuje absence podpory partnera. Nečekaně těhotná žena může být například mladá studentka bez vlastního bydlení, ale když jí partner po oznámení těhotenství řekne, „my to spolu zvládneme“, tak jakoby to všechno přestalo být závažné. Pokud jí ale pošle do háje, tak zůstává s tím vším sama a ještě odmítnutá. A protože odmítnutí a zklamaní lidé často paradoxně volí rozhodnutí, které jim ještě více ublíží, rozhodne se pro interrupci. Muži nevědí, jak moc mají svou budoucnost v rukou – jejich nepřijetí a nepodpora a následně interrupce se samozřejmě podepisují na vztahu ženy k nim.
K druhé části otázky: Ženy k nám chodí až když jsou jejich potíže nad jejich vlastní síly, kdy už ony sami nechtějí „takhle dál“. S naléháním okolí to bývá ošidné, protože lidé v její blízkosti nemívají se ženou trpělivost a místo naslouchání, přijetí a podpory k vyhledání psychologa slyší ženy ze svého okolí spíš „tak už toho nech“, „je to za tebou“, „nemysli na to“. To všechno je kontarproduktivní a ženě se k traumatu interrupce přidává ještě nepochopení. Stává se ale také že návštěvu iniciuje partner ve snaze pomoci ženě, vztahu a tím i sám sobě. Prostor ale vždy dávám nejdříve ženě, jejímu příběhu, její bolesti a jejím pocitům.

Vysvětlete mi, proč se o postabortivním syndromu nemluví více- ženy by měly vědět, že je toto trauma velmi pravděpodobně čeká. Proč nejsou třeba i na klinikách, kde jim je interrupce provedena, nebo v ordinacích svých lékařů, vybaveny alespoň nějakým letákem, který by je, v případě potřeby, odkazoval na nějakého psychologa nebo přinejmenším na nejbližší centrum krizové intervence schopného jim pomoci?
Dobrý den, to je záhada i pro mne. Ženy by pravděpodobně po zákroku nemusely být v takové panice, v jaké bývají. A alespoň by věděly, co se děje. Nebo by na zákrok vůbec nešly. Možná je to tím, že jako společnost máme ve zvyku znevažovat bolest a rizika. Jako bychom doufali, že jejich popřením se jim vyhneme. Absenci podpory při rozhodování a nedostatek informací o následcích interrupce vnímám jako velký nedostatek.

Myslím, že ženy na zárodek a na nechtěné těhotenství nehledí jako na "dítě". Nebo máte jiné zkušenosti?
Pro někoho, kdo prochází martyriem rozhodování je takovýto odstup obranou, která usnadňuje udělat něco, co by jinak bylo jen s těží proveditelné. Následně to také pomáhá nést tíhu zákroku a viny. Je však otázka, jak dlouho je taková obrana účinná. Klientky mi říkají, že často tato obrana selhává v čase ne/narození dítěte nebo prostě, když vidí těhotnou maminku nebo miminko v kočárku.

Stává se, že si ženy občas interrupci před zákrokem rozmyslí? Setkáváte se i s těmito ženami?
Znám i ženy, které ze sálu utekly. Byla to pro ně velká zkušenost. Naprostá většina žen tam ale zůstane – i když třeba cítí, že tam přeci být nechtějí. Když pak o tom mluví, říkají, že se cítily jako tělo bez duše, jako stroj, kterým bylo pohybováno, neměly sílu odporovat. Tělo reagovalo na přemíru negativních pocitů tím, že se od nich odřízlo. Pak už ale nebylo kde brát energii na to ještě zavčas odejít.

Chtěla bych vědět, jestli je samotný zákrok bolestivý, případně jestli při něm mohou nastat nějaké komplikace?
Ptáte se na bolest při zákroku a případné komplikace: zákrok se provádí v narkóze a předcházejí mu běžná předoperační vyšetření. Při zákroku je nutné mechanicky roztáhnou děložní hrdlo a následně je z dělohy různými technikami dítě - chete-li „obsah dělohy“- vyňato (odsátím, kyretáží) Pokud jde o důsledky tohoto krajního řešení, zdravotní následky jsou naštěstí pouze ojedinělé (protržení dělohy kyretou, poškození děložního hrdla a následná neschopnost donosit dítě, infekce a zjizvení dělohy).
Mnohem častější jsou ale následky psychické a psychosomatické. Umělé ukončení těhotenství je totiž vždy velkým zásahem do života. Zkušenost z naší poradny ukazuje, že následky si ženy často nesou po celý život. Musí se vyrovnávat například s pocity viny, s poškozenou sebeúctou, opakujícími se vzpomínkami na nenarozené dítě, s narušeným vztahem k dalším dětem, s depresivními stavy, nebo s partnerskými potížemi a sexuální problémy. Každý reaguje jinak a, obrazně řečeno, řetěz se přetrhne tam, kde je nejslabší: někdo reaguje více psychosomaticky, někdo vztahově. Pro komplex psychických a psychosomatických potíží způsobených ukončením těhotenství má medicína odborný název – postabortivní syndrom.

Považujete interrupci za zabití?
Děkuji za přímou otázku. Filosofie – nefilosofie: mně stačí dívat se na bolest žen po interrupci: trápí se snad kvůli odstranění kusu tkáně anebo kvůli ztrátě dítěte? A v terapii navázání vztahu k dítěti také pomáhá. To je pro mne podstatné – ano, při interrupci přichází žena o dítě.