Iva

Hezký den, dnes to bude měsíc od revize po zjištění zamlklého těhotenství v 11t. Revize byla v pátek třináctého, vždy pro mě normální den, se změnil napořád v TEN den. Nezapomenu nikdy na ten pocit prázdnoty, který od probuzení z narkózy trvá. Od té doby mě kousek chybí, stále hledám svého andílka a nenacházím. Pokaždé, co se podívám na oblohu, mám pocit, že tam někde v dáli musí být a já na něj koukám a nenacházím. Je tak daleko a pryč. Možná chybí jen on mě, on si vybral svou cestu a měl tu být jen na chvíli. Teď je mu dobře, takovou si zvolil cestu. A měl mě naučit, zatím nevím čemu a nevidím smysl. S partnerem jsme těhotenství plánovali, hned druhý měsíc se podařilo a zalil nás velký pocit štěstí, euforie, plakala jsem štěstím a držela v ruce ten papírek s //. V 7t. na ultrazvuku srdíčko bilo, vše v nejlepším pořádku. Pan doktor ještě z legrace pronesl, vy jste ukázkový příklad jak má maminka vypadat, u vás určitě vše bude v pořádku ale musím vás informovat, že 2 z 10 těhotenství končí špatně. Ale jak vás znám, to nebude váš případ. Zdravě jím, 2_3x týdně cvičení, nekouřím, nepiju alkohol, k tomu pozitivní myšlení a vždy optimismus. Něco bude špatně? To se mě netýká, říkala jsem si a plnými doušky vychutnávala toho drobka uvnitř. Na začátku 11t další ultrazvuk a k němu fotka. Týden před kontrolou jsem se začala divně bát...těšit...do teď neumím ten pocit popsat. Uvědomuji si až teď s odstupem, že vnitřní hlas mi chtěl něco říct, naznačit. Ležím na křesle a ten moment nezapomenu. Výraz ve tváři doktora...rychle jsem koukla na monitor a viděla tu malou bobulku, moje miminko. Ten pohled byl navždy první a poslední. Pan doktor oznámil, je mi líto, plod se nevyvíjí a posílám vás na konziliární vyšetření do nemocnice, kde to potvrdí a objednání vás na revizi, raději už nic nejezte, nepijte, kdyby vás vzali hned na sál. Pak už mám mlhu... Doprovázel mě partner celou dobu, byl mi oporou, za což mu velice děkuji a vážím si ho. Potvrdili, že srdíčko nebije, zřejmě už 2 týdny. Na sál mě objednali za 2 dny, dříve nebylo místo. Čekání na konec. Doma, v slzách, bolest duše, prázdnota a beznaděj. A to moje heslo bylo na všem negativním se snaž vidět nějaké plus, které tě požene dále. 3 týdny neschopenka, kdy jsem si musela odžít bolest. Na histologie nezjistili nic, pan doktor konstatoval, to se stává, příčiny nezjištěny, počkejte měsíc a hurá na novo. Necítím to stejně. Jsem 2 týden v práci, musím fungovat. Někdy jsou dny horší, jindy lepší. Jen ta bolest mě nekontrolovaně sráží na kolena. Nějak se v tom všem plácám, nevím, jak dál. Nevidím konec ani začátek. Sbírám síly a budu bojovat za nový začátek? Ale čeho? Všichni říkají, že to chce čas. Chápu a rozumím, ale co mám dělat než ten "čas" přejde? Říká se, že miminko ve vás nechá kousek sebe už navždy a já tomu věřím a soucítím se všemi ženami, které si tímto musely projít. Jsem vděčná, že jsme zde mohli nechat kousek sebe a našich andílků, vypsat se. Děkuji za tyto stránky. Žehnám vám vše dobré.