Borůvka

Jsem plna a prázdna soucasne. Před 28 měsíci jsme cela rodina přišli o miminko vr 20tt., zjištěno to bylo dva dny před Vánoci. Dalsi den vyvolany porod, miminko jsme porodili s manželem. Telicko drzim v rukou... je jak mala panenka před dvě dlaně. Dcerky brasku oplakaly a věřily, že se dušička Daníka přijde zpět, stejně jako ja s manželem. Psali jsme, malovali, zasadili strom, povídali si. Vrátili jsme se do běhu života, radosti a kdykoli jsme chtěli, šli jsme ke Stromínce, jedinému, co nám Daníka připomíná a co roste. Po roce a půl, koncem leta jsem se cítila šťastna a naplněna. To už dcerky registrovaly me podivný brkani, skytani, intolerance vůni a divne chute. Maminko, ty budes mit miminko... to slyším jak ted a úsměv starší dcerky. Test to potvrdil a paní doktorka o pár dne později také. Doporučila mi po předchozím zmlklem tehotenstvi nemocenskou. Neváhala jsem ani minutu, protože jsme si miminko moc a moc přáli. At je to holčička nebo chlapeček nevadí, jen ať se narodí... Tot slova me osmilete dcerky. Bohužel v devátém týdnů se něco stalo a ja přestala škrtat, brkat a vse, co bylo. To byl víkend. V pondělí jsem neváhala a šla na kontrolu. Něco se mi nezdá, řekla jsem... Sestra byla překvapena a paní doktorka me vzala. Nejprve vyslechla me pocity a sdělila, že uvidíme a ze to může byt dobré. Srdecni akce ale nebyla. Koukala na mě, jak jsem to mohla poznat. Před týdnem akce byla!! Potrat se rozběhl sám, tělíčko mi uvízlo na vložce. Melo oči, ruce, nožičky.. uff. Pohlavni organy zatim nevyvinuty. Pohladila jsem Borůvku, tak ji dcerky říkaly, uložila na papír. Pak už nemocnice, krvácení, pry deloha cista, nakonec kyretaz a transfuze. Od te doby me síly ubyly, dlouho jsem mela zvysenou noc teplotu, hledala jsem pomoc psychologa, nemeli cas... jsem stále unavena, boli me nohy pri dojiti po byte, trepou se mi ruce. Únavový syndrom? Doktorka me posila do práce, jdu však na kontrolu se štítnou zlazou a doktor me hned posila na psychiatrii. Dal pokračuje neschopenka. Dostávám léky. Po pár dnech musím do nemocnice. Zanet příušní žlázy. Znenadání me před pár dny vypovedely nohy, třes rukou me limituje. Tres nohou je zvláštní. Chůze bizarní. Čekam na výsledky, zda se k tomuto všemu nepřidala nějaka infekce. Termin plánovaného porodu se blíží a ja jsem naprosto paralyzovana. chodítko u postele, čůraci křeslo. Mam 37 let. Hlava funguje. Cítím se hrozne, dcerkam jsem řekla, že si to asi me tělo pamatuje a ví, že Borůvka s námi byla a že se mela narodit někdy v těchto dnech. Chtějí si namalovat na tričko boruvku... to uděláme!! Třeba se me telo na tohle čeká a dušička chce, abychom si na ni vzpomněli všichni čtyři soucasne. Jako když jsme byli u stolu a ja skytala a brala a mluvili k ni. Postabortivni syndrom je, ale tohle jsem nikde nečetla! Jsem v soku, co vse si tělo pamatuje a jak dokáže reagovat a aktivní ženu zastavit a upoutat na luzku. Mile dámy, pište, malujte, zpivejte a milujte své tělo. A hlavně mu verte. Já budu věřit, že se naše rodina vymaluje a ze se vrátím do života.