Kris

Je mi 32 let a vcera jsem podstoupila miniinterupci, byla jsem v 7tt. Veskere zmeny jsem pocitovala od samého pocatku jako byla naladovost, nechutectvi, bolesti prsou, brneni koncetin a predevsim pocit noveho zivota v mem tele. Kdyz jsem si udelala prvni test, tak jsem diky priznakum nebyla nijak prekvapena a byla jsem rada, ze zacne novy zacatek. Cely tyden jsem si vse nechala pro sebe jako moje velke tajemstvi. Bohuzel, ale po tydnu jsem propadla totalni realite. Pritel ma bipolarni poruchu a je to teprve mesic, co se léčí v protialkoholní léčebně. Kdyz jsem za nim odjela mu tu velkou novinu oznamit, tak mi po jeho reakci doslo, ze to spolecne nezvladneme, uplne se zhroutil a ja poté taky. Cekala jsem dalsi dva tydny na potvrzeni srdicka. Bylo to peklo, ale vedela jsem, ze by to detatko bylo chudinka. Cele tri tydny jsem byla v neustalem stresu a plakala. Pak uz byla jen otazka zda podstoupit miniinterupci nebo vyuzit nove metody pilulek. Nechtela jsem ani jedno, ale vedela jsem, ze to opravdu po tom vsem jinak nepujde. Bylo to ciste rozumove rozhodnutí. Rozhodla jsem se pro instrumentalni miniinterupci. Nedokazala jsem si predstavit, ze tu psych.bolest budu muset prozivat dalsich 14 dni, proto jsem zvolila rychlejsi a jasny konec. Bylo to pekelne období a jsem za to potrestana, do konce zivota na to nezapomenu. Ted se citim totalne prázdně, jak ho v sobe uz necitim a nemuzu uverit, ze to vsechno se vubec stalo. Je to velka ztráta, ale chce to cas a pochopeni od tech nejblizsich, proste jit dal. Vsem preju hodne sil!