Radka

Moje vyprávění se netýká přímo mě, ale ženy, s kterou jsem se setkala. S přítelem jsme delší dobu marně pokoušeli o miminko. Absolvovali jsme řadu unavujících vyšetření a jedním z nich bylo vyšetření v celkové anestézii.
Měla jsem samozřejmě velký strach. V přípravné čekárně, kde jsem čekala se právě probouzela asi třicetiletá žena. Ještě nebyla úplně probuzená a už plakala. Nevěděla jsem, co se děje a tak jsem ji utěšovala, že bolest přejde a ať se netrápí. Dívala se na mě a ptala se, jestli jdu taky na potrat. Odpověděla jsem, že ne. A ona mi s pláčem řekla:" Já jsem to své teď zabila." A velmi se rozplakala. Byla jsem otřesená, s jakou bolestí a naléhavostí to řekla. Do té doby by mě nenapadlo, že toho některá z těch žen lituje.. Bylo mi jí velmi líto, necítila jsem nenávist za to, že já dítě mít nemůžu a ona měla tu možnost a promarnila ji.
Uklidnila jsem ji a řekla, že všechno bude dobré. Ona mi jen řekla: Bůh mi možná odpustí, ale já si nikdy neodpustím." Na výraz v její tváři nikdy nezapomenu.