Lenka

Teď jsem druhý den po miniinterrupci. S přítelem jsem byla rok, když mi řekl, že se chce rozejít. Trochu nám to skřípalo, ale já na vztahu byla ochotná pracovat. On ne. Tím, co mi řekl, se v mých očích shodil, a už nebyla cesta zpátky. Týden nato jsem se dozvěděla o mém (našem) těhotenství. Podstatnými důvody k mému rozhodnutí požádat o miniinterrupci bylo kromě toho, že bych byla na starost o tři děti sama, i to, že je mi 40 a partner má bratra s vrozenou vývojovou vadou (zvýšené riziko). Mám dvě krásné děti, které vzešly z dlouholetého manželství, a které i po rozvodu já i jejich otec milujeme nadevše. Už méně podstatným důvodem bylo pro mě to, že mě bývalý partner vynadal, že bych vůbec uvažovala i o jiné možnosti než je miniinterupce… On by to dítě nepřijal. Znám druhý pohled na věc, a dlouhé tři dny jsem se nad ním zamýšlela...Ale ono je hezké být statečná a "rebel", ale když by šlo do tuhého a přišly jakékoliv komplikace, zdravotní problémy, finanční,.. tak by bylo smutné dívat se na to, kam se život - radost, zabezpečení a zázemí mě a mých dětí ubírá. Bylo by to sobecké. Sobecké spoléhat se na pomoc mých starých rodičů, na to, že se partner umoudří a v případě nouze pomůže. Co kdyby ne? To by byl hazard! Neměnila bych. Hodně síly, zralosti a jistoty, že děláte to, co cítíte, že je správné!