Ne dost silná

Je skoro půlnoc. Vedle v ložnici spí můj manžel, synové 4 roky a 7 měsíců. Oni spí sladkým spánkem a já sedím v obýváku s promáčeným kapesníkem nad zapálenou svíčkou, která hoří pro Tebe, má nevinná dušičko.. Je to 9 dní, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Zmocnila se mě panika, strach, úzkost, tohle nebylo v plánu! Naše dvě předchozí děti byly chtěné. To druhé, mladší, dokonce vymodlené. Čekali sme na něj rok a půl, během kterého jsem o jedno miminko přišla. Nakonec jsme se ale vytouženého druhého miminka a sourozence pro prvního syna dočkali. Těhotenství bylo velice náročné. Vedle silných nevolností v 1. trimestru a těhotenské hypertenze, mi ve 3. trimestru selhávala játra. Kromě toho, že se jedná o závážnou komplikaci pro miminko, doprovázely tento stav i dost nepřijemné stavy, jako masivní svědění kůže po celém těle, kdy jsem byla již rozdrápaná do krve. Miminko muselo v 37.týdnu ven. Po téhle zkušenosti jsem si byla jistá, že těhotenství mi nejde a už nikdy těhotná být nechci. Život je ale krutý šprýmař a já půl roku po tomhle zážitku objevila znovu dvě čárky na těhotenském testu. Zažila jsem šok.. rok a půl intezivního snažení a nedařilo se, zatímco teď jsme si, při pár sporadických 'epizodkách' dali pozor a bum, je to tu.. nemohla jsem popadnout dech, záchvat úzkosti, z toho, že to budu muset podstoupit znova, jak uživíme třetí dítě, když už teď jen tak tak vyžijeme? Přesto jsem ale věděla, že potrat je pro mě nepřijatelný.. večer, když jsem to oznamovala manželovi jsem ale zažila ledovou sprchu.. on je rozhodně pro umělé přerušení, všechny racionální argumenty, které již byly napsány, hovoří jasně.. poslední slovo mám já, ale v podstatě je to tak, že když si dítě nechám, jsem na to sama.. manžel nonstop v zaměstnání, aby vydělal peníze, já na rizikovém těhotenství s jedním školkovým dítětem a jedním sotva batoletem.. podpora nula. Zatímco, pokud si to nechám vzít, bude to on, kdo bude ten silný, nenechá mě upadnout do letargie, pomůže mi se vším.. nechtěla jsem o tom ani slyšet, ale postupně moje vůle vzepřít se a bojovat slábla až utichla úplně, bylo by přece tak snadné vše vrátit do 'původního' stavu.. pak se ještě během tří krutých dní jednou hlasitě ozvala, ale byla nemilosrdně utišena silnými argumenty.. Přišlo pondělí a zatímco staršího syna jsme odvezli do školky, jako by se nic zvláštního nedělo, já, můj muž a půlroční syn jsme jeli do nedaleké nemocnice, kde jsem byla objednaná k chemické interupci.. všechno se ve mě svíralo, připadala jsem si zlomená, donucená (ačkoliv mě nikdo reálně nenutil, jsem přesvědčená, že být silnější dokázala bych to vybojovat!), pocity viny mě ochromovaly.. před spolknutím těch tří zdánlivě obyčejných tablet jsem se rozkleplala, rozbrečela, ale nadechla a... spolkla. Ten pocit si budu pamatovat na vždy. Vína, nekonečná vina, že to tlukoucí srdíčko, tu dušičku, která si nás z nějakého důvodu vybrala posílám na smrt... jeli sme domů. Lehla jsem si do postele a chtěla jen spát. Manžel zastal většinu mé práce, vzal si po zbytek týdne volno, odváděl a vyzvedával staršího syna ze školky, staral se mu o zábavu, v noci vstával k mladšímu, chodil kolem mě po špičkách.. jako parťák mě téměř zcela zastoupil.. jako zpřízněná duše a přítel mě zklamal.. jeho úleva byla hmatatelná, zatímco má narůstající úzkost už byla chvílema nesnesitelná.. začínala jsem ho vinit.. o dva dny později jsme s manželem jeli pro druhou tabletu.. na ultrazvuku zjistili, že moje dušička ještě povyrostla a stále jí tlouklo srdíčko. Bože měla vůli žít!! Dále jsem jednala čistě mechanicky.. spolkla tu tabletu, která to měla celé ukončit (prý i když miminko tu první tabletu přežije, je pravděpodobné, že bude poškozené). Druhá tableta to ale teprve celé za pár hodin spustila.. bylo mi příšerně jako nikdy. Nekontrolovatelný usedavý pláč, úzkost, lítost, výčitky, vina, bolest, nenávist, vztek, zloba, to všechno byly emoce, které chtěly a pořád chtějí ven.. Je to teprve necelé dva dny. Je to čerstvé. Netuším, jak tohle překonám. Jak se s tím vyrovnán, když jsem dokázala během pár dní totálně popřít samu sebe. Nemám vůbec ponětí, jak dokážu někdy odpustit svému muži, který mi do té doby byl nejlepším přítelem.. už teď je mi cizí. Jediný, co vím je, že kdybych měla možnost aspoň na dvě vteřiny pocítit to, co cítím teď, tu tabletu bych bývala nespolkla. Tohle píšu pro Tebe má nevinná dušičko a pro ostatní nikdy nenarozené dušičky, které nedostaly šanci. Snad najdete klid..