Jana

Včera jsem podstoupila interrupci. Přečetla jsem si tady par příspěvku a proto píší i ten svůj. Zatím (a doufám, ze to tak bude na vždy) jsem přesvědčena o tom, ze jsem udělala dobre. Moje situace byla taková, ze jsem otěhotněla s mužem, kterého znám jen par měsíců. Nebyla jsem přesvědčena, ze s nim chci zůstat na cely život. Jsem rozvedena a jedno dítě už mám, takže moc dobre vím, co si dítě bez tatínka zažije. Proto jsem se takto rozhodla. Bylo to rozhodnutí, které jsem udělala pro dobro těch “buněk” ve svém břiše. Nikdy bych si neodpustila, kdyby ani jedno moje dítě nemělo úplnou rodinu, i když ne moji chybou. Miminko bych moc chtěla, ale nemohla jsem přemýšlet sobecky, věděla jsem, ze by to nebyla úplná rodina. Možná mě někdo nepochopí, ale věřím, ze si ke mě najde cestu jiné mimink, které bude šťastné v úplné rodině, které nebude trpět tím, ze nemá tatínka. Bylo to moje nejtěžší rozhodnutí v životě, ale jsem přesvědčena, ze tolik síly v sobě najde málo kdo. Holky nikomu tohle nepřeju, hrozne moc mě to poucilo, už nebudu nikdy tak naivní a věřit, ze jednou (když dávám pozor) se to přece nemůže stát. Všem vám přeji hlavně sílu se správně rozhodnout.