Janka

Náš 3letý syn už dlouho mluvil o tom, že by si přál sourozence. Já jsem chtěla ještě počkat, než s tatínkem náš 7miletý vztah zpečetíme svatbou - potom už miminku nic nebude stát v cestě. 23.9.2017 byla svatba a od toho dne jsme se přestali početí jakkoli bránit. Už od května jsem nebrala antikoncepci, aby se tělo vyčistilo, ale MS stále nepřicházela doktor říkal, že to chce čas, tak jsem chodila na kontroly a myslela si, že to bude běh na dlouhou trať. 4.10. jsem dostala injekci na vyvolání MS, která ani poté nepřišla. 18.10. jsem si zkusila udělat těhotenský test - byl pozitivní. Na kontrolu jsem se schválně objednala na 23.10. - přesně v tento den v roce 2013 mi totiž doktor potvrdil první těhotenství - bude to takové symbolické. Doktor těhotenství potvrdil, děťátko ale zatím bylo malé, tak mě pozval za týden. K tomu mi řekl, že mám malý hematom, ale není třeba žádných zvláštních opatření, jen kdybych začala trošku krvácet, nemám se hned děsit. O týden později už krásně tlouklo srdíčko, manžel tam byl se mnou a oba jsme na to koukali jak na zázrak, byla jsem 6tt+3. Chtěli jsme fotku, jakoby mi něco říkalo - člověk nikdy neví co se může stát a třeba to pak bude moje jediná památka, ale doktor nás odbyl, že třeba příště. Mám rizikovou práci, tak jsem s ním probrala i možnost neschopenky. Nechtěla jsem nechat kolegyně ve štychu ze dne na den, tak jsem odešla s tím, že to ještě promyslím. V pondělí 2.10., 7tt+1, už jsem tam byla jako na koni - hematom je přecejen riziko, k tomu moje práce...není se co rozmýšlet, zdraví mého dítěte je přednější než všechno ostatní, odcházím na PN. Doktor ještě pro jistotu zkontroloval miminko - vše v pořádku, hematom se zmenšil a srdíčko krásně bije. Kdybych jen věděla, že to je naposledy... Od té doby jsem byla doma a poctivě jsem odpočívala - říkali jsme si, aspoň dokud se hematom úplně neztratí a nepřekleneme to kritické období. Jednou večer mě začlo hodně bolet břicho - říkala jsem si sakra, co to je, čekala jsem jestli nezačnu krvácet nebo něco, ale nic se nedělo, jinak mi nic nebylo, tak jsem čekala co bude dál - ráno už mi bylo úplně dobře. Pak jsem si uvědomila, že až moc dobře - těhotenské nevolnosti jako mávnutím kouzelného proutku úplně zmizely. Začlo se mi honit hlavou, co když je něco v nepořádku, ale tyhle myšlenky jsem se snažila zahnat a čekala na plánovanou kontrolu - stejně co se má stát se stane a neovlivním to a vždyť mi vlastně nic není - nekrvácím, nemám žádné bolesti... Přišel čas plánované kontroly, měla jsem být 9tt+1 a bylo 21.10. Manžel šel se mnou, že počká v čekárně. Doktor mi vzal stěry a pak, že ještě zkontroluje miminko. Srdce mi tlouklo jak o závod...o to víc, když jsem viděla jeho pohled a jak pomalu říká: ,,To děťátko odpovídá 7tt+6..." (To už mi bylo jasné, která bije) ,,Ale tady máme problém...Není tam srdeční akce." Dál to asi nemá cenu rozvádět, říkal mi, jak se tohle stává často, že příčinou bývá nejčastěji nějaká vážná vada, což příroda vyřeší takto... Ano, to všechno člověk rozumem chápe, ale srdcem to pochopit nedokáže. Chtěla jsem počkat, až si tělo poradí samo a miminko samo odejde, ale doktor mi to nedoporučil. Objednal mě na revizi 23.11. No co, říkala jsem si, uvidíme do té doby, třeba si ještě dá říct a odejde samo. Ale nic se nedělo, jenom jsem pořád měla bolesti. Den před revizí jsem si ještě říkala, že se přeobjednám, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to plánované na 23.11. - to má manžel narozeniny, číslo 23 je naše šťastné číslo, syn je taky narozen 23. (května) a tak to aspoň bude takové symbolické, že i náš andílek se narodí 23. Nechtělo se mi tam, ale ono už stejně nebylo na co čekat... Protože pracuji v nemocnici na ARO, nechtěla jsem pochopitelně, aby mě uspávaly moje kolegyně, tak jsem se objednala do jiné nemocnice. Manžel jel se mnou a byl mi oporou dokud tam mohl být, potom odjel domů se chvilku vyspat (měl po noční a před další noční) a byli jsme v kontaktu přes telefon. V nemocnici byl moc fajn doktor - mladej, ale trpělivej, vstřícnej... Detailně prohlížel obraz na ultrazvuku, nechal mě, ať se taky podívám, dokonce mi na přání vytiskl i fotku, když jsem mu řekla, že žádnou na památku nemáme. Řekl mi, že se vše jeví v pořádku a že děťátko mělo pravděpodobně nějakou těžkou genetickou vadu, jinak nevidí důvod, proč by mělo odejít, já jsem v pořádku (i odběry jsem měla naprosto vzorné včetně štítné žlázy atd.). Kolem 9.hodiny přišel můj čas. Neubránila jsem se slzám. Jo, já vím, že nesmím brečet, protože mě pak nebudou moct uspat, říkala jsem si, ale nešlo to zastavit... Na sále byly moc hodné sestřičky, které mě utěšovaly, a ujišťovaly, že příště už bude všechno v pořádku a budeme mít zdravé miminko. Po probuzení z narkózy jsem cítila obrovskou úlevu - už je po všem a aspoň fyzicky se už můžu začít dávat dohromady. Odpoledne mě propustili, přijel manžel, zašli jsme si na oběd, odvezl mě domů a pak odešel do práce. Mezitím k nám přijeli naši, kterým jsem se mohla vypovídat... I když...nikomu se nemůžu vypovídat tolik, jako manželovi...on jediný chápe. Večer, v den, kdy jsme se dozvěděli, že naše děťátko umřelo, jsem ho viděla poprvé plakat. Od té doby jsme si oba vzájemnou oporou. Každý totiž říká, že nemám brečet, že to tak asi mělo být, že ještě budeme mít děti a že to nemá cenu rozebírat. Ale já o tom potřebuju mluvit, potřebuju to ze sebe dostat. A nechápu to jako něco, za co bych se měla stydět, ale něco, co se stává, bohužel až hrozivě často...a zároveň to beru jako poctu: Říká se přeci, že Bůh každému naloží jen tolik, kolik je schopen unést...A kdo má to štěstí mít vlastního anděla? Nemá smysl cokoliv tajit, patří to k životu a je třeba to tak brát a i když jsme naše děťátko nikdy ve skutečnosti neviděli a bylo tak maličké, bylo naše a navždycky už bude naše a nikdy na něho nezapomeneme. Teď nezbývá, než věřit, že tahle naše zkušenost byla první a zároveň poslední a že někdy v budoucnu k nám ještě přijde miminko a tentokrát bude zdravé a všechno bude v pořádku. To moc přeji všem, kdo si touhle zkušeností museli projít.