Věra

Jsem 1 den po interrupci v 8 týdnu. Samozřejmě jsem před zákrokem pročetla veškerá fóra, diskuze, informace a brečela jsem každou chvilku. Už doma 3 malé děti máme (jsou od sebe 2roky a 1 rok), nejmladšímu je kousek po půl roce. Rozhodnutí bylo předem jasné a shodli jsme se na tom s manželem okamžitě. Přesto pocity...hrůza. Asi den před zákrokem jsem si řekla, že přece tady vůbec nejde o zabíjení dítěte, jen o odstranění pár vzrostlých buněk. Jde o volbu, jak dál chceme žít a na co vůbec máme! A tyto myšlenky jsem si udržela až k zákroku. Dnes jsem v pohodě, nemám pocit viny ani prázdného břicha. Je to volba a pokud ji zvolíte, tak se toho držte. Je NUTNÉ si být jistá, pak můžete dál žít, užívat si a fungovat normálně. Než tam půjdete, buďte rozhodnutá a nic si nenalhávejte. Je to strašně důležité.