Markéta

Milé dámy, chci se také podělit o svou zkušenost. Je mi 32, již jedno dítko mám, s jeho otcem nežiji. S HA jsem měla vždy pocit 100% jistoty, užívala jsem ji s pauzami několik let. Tentokrát to však nevyšlo. Přítel mi narovinu řekl, že nechce být otcem neplánovaně, že by byl otec z povinnosti. I když ani já to takto nechtěla, bolelo to a byla jsem zklamaná. Doufala jsem že se k tomu společně postavíme čelem. Ale chápu, každý máme právo cítit a chtít něco jiného. Dalších 14 dní pro mě bylo peklo, rozhodla jsem se pro UPT. Mohla jsem bojovat, i když to bylo neplánovaně, mohlo to být štěstí. Zklamání, únava a také vědomí, že ten druhý nechce - rozhodnutí padlo. Doktor mi doporučil metodu potratové pilulky jako šetrnější, těhotenství bylo do 8. týdne. Já jsem se raději chtěla nechat uspat, abych „u toho nemusela být“, ale nechala jsem si poradit. Pak už jsem byla jako robot, spolkla jsem ty 3 první prášky a v duchu jsem se omlouvala tomu malému zárodečku. O dva dny později další tabletka a v bolestech šlo vše ven. Bolest fyzická se ale nevyrovná tomu, co člověk cítí.. Vinu, ztrátu, zlost, bezmoc, to jsem teprve na začátku. Jen chci říct, že pokud se rozhodnete těhotenství ukončit a v koutku duše si přejete něco jiného, bude to bolet. Každého jinak dlouho a vzpomínka zůstane navždy. Jen věřte, že už samotné rozhodnutí a co žena v tomto případě musí prožít před tím, při tom i po tom je hodné obdivu a není na místě si něco vyčítat. Je třeba jít dál, být silnější, minulost už nezměníme. Skvělé je, že můžeme změnit to co bude. Můžeme se více obklopovat lidmi, kteří propříště nezklamou nebo chtít více lásky, protože si ji po tom všem opravdu zasloužíme. Přeji všem hodně síly..