Věra

Teď už je to pět let od toho dne. Pořád si to pamatuji, i když si někdy myslím, že už je to všechno pryč. V té době jsem měla 37 let, dvě děti na střední škole, právě jsme dokončovali nové vysněné bydlení. Všechno krásně klapalo, v práci jsem povýšila. Jenže jsem v tom pracovním kolotoči jaksi zapomněla jít k lékaři pro další antikoncepci a tak se to stalo. Byla jsem z toho velice zmatená, takhle to nebylo ani když jsem otěhotněla v 19 letech. To jsem vůbec neuvažovala, že bych si dítě dala vzít. Prostě bylo a hotovo. Teď to bylo jiné. Navíc manžel byl proti, pořád mi říkal všechny ty argumenty že nemáme zaplacenou hypotéku, auto, děti na střední, že to prostě nejde. Vůbec nechtěl vidět, že jsem nešťastná. Tak jsem se objednala. Za pár dní mělo být po všem. Jenže já jsem začala tomu malému říkat ty moje malá třešinko, odpusť mi to, opravdu to nejde. Manžel mě tam doprovodil, a večer vyzvedl. Bylo po všem. Nechtěla jsem o tom mluvit. Za týden mi tchýně s radostí oznamuje, že švagrová je těhotná. Moje dítě by se narodilo úplně stejně. Pak to byly dlouhé probrečené noci, samozřejmě tajně, když švagrová přijela na návštěvu, tak jsem jejich malého nemohla ani pochovat, mysleli si že jsem asi zlá teta. Jenže mě bylo strašně. Tak jsme si s manželem pořídili holčičku. Asi už se na mě nemohl dívat. Teď jsem šťastná se svou malou, už má skoro 3 roky, ale stejně se mi občas vtírají ty myšlenky, jak by asi ta moje třešinka vypadala, jak by tady běhala a tak. Každá žena by si měla všechno rozmyslet a nejednat jenom pod tlakem okolí, být sama za sebe. Hodně se na sebe zlobím, protože nevím, co se to se mnou za ty roky stalo, že jsem nechala ostatní, aby za mě rozhodli, když jsem to jako mladinká obstála. Určitě ale nejsem pro nějaké zákazy, myslím že každá žena tohle snáší jinak, a je hlavně na ní, jak se nakonec rozhodne. Dobře, nebo špatně.