L.

V dubnu 2015 jsem poprve otěhotněla. Radost byla obrovska, dostala jsem od přítele nádhernou kytici a žádost o ruku. Byli jsme šťastní a zacinali plánovat rekonstrukci naseho bytu. Na prvni prohlidce u lekarky se ji zdálo, ze muze byt tehotenstvi mladsi - nevedela jsem, kdy presne vzniklo. Tak jsme tyden cekaly, ale ultrazvuk opet ukazal jen prazdnou dutinku. Byla jsem v šoku. Doktorka rikala, ze se to stava, je to jen nahoda a nemusi se opakovat. Pricinou také mohly byt pozustatky narkozy, ve ktere jsem byla v únoru. Cekaly jsme ještě asi 10 dni, ale krvaceni nepřicházelo a musela jsem na revizi v kvetnu. Po ni jsem se cítila jako znasilnene dítě. Na sále bylo asi 6 lidí, dvere zustaly otevřené a v te ponizujici pozici me videlo asi 20 cizich lidi. Dodnes mam z toho zazitku trauma. Po 3 měsících jsme se zacali snazit znovu, i kdyz se mi zprvu zdalo, ze uz nikdy v životě nedokazu mit sex a zapomenout na revizi. Otehotnela jsem hned druhy měsíc. Radovali jsme se opatrne a ja počítala kazdy den do kontroly u lékařky, neubranila jsem se ale vybírání vybavicky na internetu..manzel mel radost a uklidňoval me, ze bude vsechno v poradku, i kdyz nektere priznaky odezněly. 2 dny pred prohlídkou jsem byla nervózní a panikarila. Na ultrazvuku pani doktorka nic neříkala, byly videt jen 2 prazdne dutinky. V 8. týdnu. Beznaděj, slzy, pocit, ze radeji nebudu zit. Opět navrh na revizi. Chci čekat. Teď uz 9 dni spinim a doufam, ze prijde spontánní potrat. Nemam zadny smysl života. Čekají nas ted různé testy a vyšetření. Nevim, jestli budu mit silu jit do toho znovu. Pry to uz nemůže byt náhoda....