Daniela

Dobrý den všem, chci se podělit o svůj příběh. Tenkrát maminka čtyřleté holčičky s jejím tatínkem jsme spolu už nebyli,už tři roky jsem měla vztah s jiným moc hodným mužem,který dcerku zbožňoval a byli jsme krátce přestěhování. Právě po měsíci společného bydlení jsem byla slepě oslněna tím jak vše krásně funguje a tak jsem začala toužit po dalším miminku. Přítel chtěl počkat,ale nakonec jsme to nechali na přírodě. Ta mému mateřství byla evidentně nakloněna, po prvním měsíci dvě čárky na těhotenském testu. Počáteční radost vystřídali pochybnosti a strach, výčitky kvůli dcerce....bude odstrčená, nebudu na ni mít čas. Tak moc ji miluji, že jsem ji nechtěla hodit na druhou kolej. Taky ty návaly hormonů byli zlo, jednu chvíli klid a pak deprese, do toho krize nejspíš způsobená právě přívalem hormonů. Už jsem nemohla dál. Začala jsem hledat, kde co jak...v jednom soukromém centru mě objednala hodná sestřička hned na druhý den. Noc byla klidná, přítel mě podporoval, dcera nic netušila. Ráno jsem vstala brzy, vše připravila a vypravila i dceru do školky a sama vyrazila na cestu, která znamenala něčeho se vzdát,protože jsem cítila,že to tak má být. V centru jsem byla dřív, takže jsem čekala až přijdu na řadu. Čekala jsem na vyšetření v kolikátém tt jsem,aby byla jasná i cena zákroku. Čekání bylo hrozné, patnáct minut a pak dalších patnáct minut až najednou slyším své jméno, se sestřičkou vyplňuji anamnézu a vše s tím spojené a pak už jsem jen čekala na doktorku až mě vyzve k vyšetření. To trvalo chvíli, přišli jsme do malé tmavé místnosti, jen ultrazvuk, lehátko a velká televize. Doktorka začala, slíbila,že to bude trvat ken chvilku...trvalo, ale já ho viděla, ta televize byla zapnutá. V tu chvíli jsem si jen řekla, že je to zvláštní jak si tam tak plave,ale nic víc. Po skončení vyšetření doktorka zkonstatovala, že jsem hodna miniinteerupce. Vzali mě na předsálí. Byla tam ještě jedna paní, cizinka mluvící jakž takž česky. Přišla anestezioložka a ptala se na další otázky. Převlékla jsem se a čekala. Paní cizinka šla na řadu jako první, v poslední chvíli mi jen zahlásila ,,já mám strach,, a odešla. V tu chvíli se za ní zavřeli tenké dveře. Já během jejího čekání na operatéra vzpomínala na ultrazvuk. Začala jsem pochybovat, opakovala jsem si ty argumenty proč jsem se rozhodla tam být,ale bylo jich míň a míň, před očima ten obrázek. Paní začal zakrok, bylo to něco strašného, pro představu, vysavač co vysáváa najednou se ucpe, ale vzápětí vysává dál. Bylo mi zle, myslela jsem jen na to jak ochránit to miminko. Když vyšla sestřička hned jsem jí řekla,že jsem si to rozmyslela, že chci pryč, ona sse usmála a řekla že vše zařídí. Byla jsem už v klidu, rozhodnuta čelit tomu co se má stát. Po vyřízení jsem odešla čekat až si pro nás přijede přítel. Byl rád, byl moc rád. A jak to je teď? Mám tu skoro půlročního chlapečka. Já jsem si nedokázala představit, že budu moct milovat toho druhého stejně tak jako tu mojí první holčičku, ale miluji a moc, miluji je oba jak jen se milovat dá. Lituji toho, že jsem kdy jen přemýšlela o potratu, ale jsem ráda,že jsem měla sílu odejít. Přeji všem hodně štěstí ať už se rozhodnete jakkoliv.