Jana

I já mám tuto smutnou zkušenost.je to už 7let.Bylo mi v té době 38 let,před tím jsme s manželem zkoušeli vše možné i nemožné,nakonec jsme si adoptovali 4 měsíční miminko,to mi bylo 30.Pak se nám to povedlo ani nevíme jak,byli to dva kluci pořád bylo vše v pořádku.Na konci 14tého týdne jsem byla na kontrole a vše v pořádku,pak jsem začala trochu špinit,lékař řekl že je to dobré,potýdnu jsem dostala strašné křeče a manžel mě odvezl do nemocnice.Mladá lékařka mi řekla že jeden plod je mrtvý a ani druhý nevypadá dobře.Zhroutil se mi celý svět.tolik jsem se těšila,druhý den ráno jsem šla na uz,kde mi řekli že obě děti jsou mrtvé,aby toho nebylo málo tak ke mně zavolali asi 6 mediků,a ukazovali jim moje mrtvé plody,a pan primář na můj protest řekl že někde se to naučit musí,prý si mám vzít příklad z Báry Basikové ta má dítě v 46letech.To co následovalo po potratu ani nelze popsat,asi rok jsem se z toho zkoušela dostat sama ale nešlo to.Nakonec jsem nemohla vydržet sama se sebou a šla k psycholožce,doporučuji to všem,opravdu mi pomohla i bez léků.V listopadu to bude sedm roků každý rok zapálím svíčku řeknu si kolik by jim bylo a mluvím s nimi,jak moc mi chybí i když jsem je nikdy neviděla.Denny a Daniel tak by se jmenovali.I po těch letech to bolí pořád stejně.Držte se všem vám přeji aby to brzy přebolelo,mně dělá radost obrovskou Honzík,i když není biologicky náš milujeme ho a on nás jak nám říká každý den.Jsem vděčná že některá žena měla dost síly na to se ho vzdát.Ahoj a hlavu vzhůru nic není tak strašné,aby nemohlo být líp.