Interrupce? Muž vás nepodrží

Pokračování rozhovoru s psycholožkou Mgr. Vlaďkou Bartákovou.

Jaká je role mužů v interrupci?
Nechci vypadat jako pesimistka, ale bohužel většinou v této roli selhávají. Pocity svých partnerek často zlehčují. Nazvou je hysterkami, které nevědí, co chtějí, vždyť se přeci “sama rozhodla”. Vnímavější partneři ženě dlouhou dobu naslouchají, když to ale nikam nevede a žena se stále trápí, tak mezi nimi roste zeď. Jsou ale takoví muži, kteří s potratem nesouhlasí. Těch je ale minimum.

Dá se obecně říci, jak vypadá následný vztah mezi partnery?
Pokud problém neřeší, začnou se navzájem odcizovat. Není výjimkou, že se rozejdou.

Vypadá PAS stejně u žen po spontánním potratu?
Průběh je odlišný. Shoduje se to v tom, že příznaky u nich přichází ve stejnou dobu. U žen, které prošly spontánním potratem je vidět, že mají ohromnou podporu rodiny. Přesto přichází na terapii s pocitem selhání, že něco zanedbaly. Cítí se vinny smrtí dítěte. Naopak pokud máte po interrupci a litujete toho, co se stalo, tak Vás většinou nikdo nepochopí. Klepou si na čelo a říkají si “Tak proč jsi tam chodila?”.

Čím starší asi bylo dítě, tím je to pro ženu těžší, že?
Určitě, pro ni už bylo dítě velmi konkrétní. V tomto případě velmi pomáhá, a v cizině se to dělá už celkem běžně, že se to narozené mrtvé dítě omyje, oblékne a umožní se rodičům se s ním rozloučit. Velmi silná a dobrá zkušenost.

“Neodsuzuji ani nechlácholím”

Je z toho cesta ven? Poraďte, co se dá dělat.
Neexistuje jednoznačný návod: “Udělejte to a ono”. Jde o individuální záležitost. Cílem je, aby si žena dokázala uvědomit, co se stalo a přijmula to. Dále je potřeba sobě i ostatním kolem odpustit. To samozřejmě nejde mechanicky. Je to cesta. A já na ní jen pomáhám vést. Neodsuzuji, ani nechlácholím. Jednotlivé kroky v podstatě nemá cenu zmiňovat. Jde o vztah terapeuta a klientky a v jeho rámci se používají určité metody.

Neumím si představit, jak dlouho klientku provázíte..
Nejde rozhodně o dvě sezení. Trvá to minimálně rok. Zpočátku, když je žena v akutním problému, může být setkání častější. Je dobré s ní počkat do výročí, kdy se problémy v silné nebo slabé intenzitě opět projeví.

Informují gynekologové dostatečně před tímto syndromem?
Hodně gynekologů postupuje velice “mechanicky”a nevidí individuální klientky. Interrupci nabízí jako číšnice kávu. Ženy většinou vůbec nevědí, jak bude zákrok vypadat, co bude následovat. Jinak bychom nebyly atakovány otázkami typu “Jaký to bude?”.

Dnes se přeci mluví o všem..
Mluví se jen o jedné straně mince, a to že je interrupce dostupná. Apeluje se na svobodu jednat libovolně se svým tělem, ale kvůli nedostatku ostatních informací tu svobodu žena nemá. Já vždycky doporučuji portál www.svobodavolby.cz, kde je ukázáno jak potrat vypadá, co lze po něm očekávat apod. Pokud jde žena na sál bez jakékoliv znalosti, odchází odtud s pocitem, že byla okradena a zneužita.

Na koho se ženy mohou obrátit pokud jde o léčbu?
Akreditované pracoviště na léčbu postabortivního syndromu zatím v ČR neexistuje. což je myslím ostuda. V cizině tohle mají mnohem lépe propracované. Najít odborníky u nás není vůbec jednoduché. Pokud žena narazí na někoho, kdo PAS nezná, tak jí napíše antidepresiva. Tím nechci farmaka jakkoliv zlehčovat, ale ony ve své situaci potřebují spíš terapii.

Kam byste je ale konkrétně poslala?
Ženy mají možnost obrátit se v Praze na bezplatnou poradnu Aqua Vitae a v Brně na srdužení CENAP. Terapeutů snad bude víc, díky projektu ve Zlíně zaměřeného na výcvikový kurz “Terapie nesení traumatu potratu”.