Jak je na tom psychika před a po interrupci

Abychom lépe porozuměly tomu, co se s ženou děje po potratu, musíme se vrátit na počátek. Tedy k okamžiku, kdy žena zjistí, že je těhotná.

- většina žen je informací o těhotenství zaskočena, a to i zpravidla ty ženy, které by si dítě přály. I když se to může zdát jako nepochopitelné, jde o přirozenou reakci, na velkou změnu v životě. Navíc již v té době působí v těle ženy bouřlivé hormonální přeměny, které se také podepisují na psychice. V tu chvíli se žena cítí zaskočená, překvapená, nejistá. Pokud dítě neplánovala, připadá si ale zároveň v situaci zoufale sama. Aniž by příliš hodnotila okolnosti, přemýšlí, jak se co nejrychleji dostat ven z "problému": tedy dítěte se zbavit. K rozhodnutí potřebuje radu, oporu, zhodnocení někoho, komu důvěřuje. Od lékařů obdrží informaci, že potrat je celkem bezpečný a legální. Jiná alternativa jí nenapadne a ani jí ji vlastně oficiální cestou nikdo nenabídne. O komplikacích spjatých s postabortivních syndromem lékaři z velké většiny vůbec neřeknou.

- žena o situaci s neplánovaným těhotenstvím říká otci dítěte. Ten je událostí také šokovaný. Většinou žena čeká na první reakci muže a když vidí jeho udivený obličej, zapadne jí to do jejího zkratovitého scénáře a "ujistí se" v tom, že na (další) dítě opravdu není vhodná doba a že na rozhodování zůstane sama. Zapomíná přitom na důležitý fakt: muž, stejně jako ona, potřebují čas na to, aby se s krizí vypořádali. Stejně jako v jiné krizové situaci, tak i v této je snaha co nejrychleji vyřešit situaci, tou nejméně vhodnou. Podobně jako přemýšlíme delší dobu o tom, zda s partnerem uzavřu sňatek nebo na jakou školu půjdeme, měla by i jiné krizové situace být řešeny s odstupem nebo alespoň po delším rozmyšlení.

Mnoho mužů v této chvíli říká "Dělej jak myslíš, budu to respektovat." Čímž ženy ovšem paradoxně nepodpoří, ale nechají je ve velmi těžké situaci samotné. Žena podvědomě nebo i zřetelně cítí, že ji partner odmítá podpořit (schází partnerovo "Ano, na dítě se těším, i když bylo neplánované, spolu to zvládneme.") a ujišťuje se, že o dítě v podstatě partner nestojí. Mnoho žen se rozhodne pro interrupci, proto, aby "zachránily" vztah a udržely si svého partnera. Často totiž stojí před rozhodnutím: partner nebo dítě. Ale žádný vztah nemůže být na takovéto podmínce postaven: ženě to většinou dojde po interrupci. V danou chvíli žena zoufale hledá podněty pro a proti interrupci. Bojí se komukoliv svěřit, ale zároveň ji toto sdílení schází.

- rozhodnutí - pokud se žena rozhodne k interrupci, přichází fáze konečného rozhodnutí a s ním i rozumové odůvodnění, proč je to pro pár, rodinu i pro samotné dítě to "nejlepší" řešení. Poté již pár nechce být nikým a ničím konfrontován. Pochybnosti však hlodají stále, a to až po okamžik narkózy na operačním stole.
- podrobení se - dochází ze strany ženy k smutné rezignaci a pasivitě, v očekávání, že po zákroku bude všechno jako před početím.

Den zákroku prožije mnoho žen jako ve snu. Zákrok samotný trvá sice jen několik desítek minut, ale subjektivně pro některé trvá nekonečně dlouho. Někdy přichází po zákroku krátkodobá úleva- jde o uvolnění intenzivního napětí, které situace rozhodování o zákroku a zákrok samotný přináší. Úleva: "Je to konečně za mnou."

- poté přichází šok - žena, která si pod vlivem okolí a z pochopitelné obrany sebepojetí dítě pojmově "odlidštila" (jde jen o buňky, které nic necítí) je konfrontována se skutečností. Dochází jí, že nešlo pouze o odstranění shluku buněk, ale, že se jednalo o její dítě.
- vnitřní strnutí -žena se cítí naprosto psychicky vyčerpaná, nemá schopnost analyzovat své pocity, jakoby se vůbec neznala a nechápe se. Dlouhodobá úleva se u mnoha žen nedostavuje.
- přichází chorobná snaha o obnovení původního stavu - nastupují obranné mechanismy jako: popírání toho co se stalo; přesvědčování sebe, že se stalo to nejlepší (ovšem bez efektu uvěření této skutečnosti); racionální zdůvodnění; potlačování události do pozadí.

- když začne žena po potratu cítit smutek, jednoduše neví, co se s ní děje a často ani nerozpozná přímou vazbu na potrat. PAS se může objevit nejen bezprostředně po zákroku, ale i dlouho po něm, výjimkou nejsou ani léta, po která zůstává nerozpoznán. Aby se s tím vyrovnala, zapře se a potlačí své negativní pocity. To je pochopitelný obranný mechanismus. Paradoxně ale tímto potlačením negativní emocionality potlačuje i emoce pozitivní. Vytrácí se veselost a radost ze života. Potlačení na jedné straně vyvolává nekontrolovatelné výbuchy afektu na straně druhé. Žena se stává stále labilnější. Muž potom ženu hodnotí jako přecitlivělou.

- potlačení pocitů vede k pocitům deprese a zoufalství. Ze snahy vyhnout se negativním pocitům a přehlušit bolestné zranění se ženy uchylují k zneužívání alkoholu nebo léků, v krajním případě drog, vrhají se do kolotoče činností (hyperaktivita), aby "o TOM nemusely přemýšlet." Roste agresivita vůči vlastní osobě a také agresivita vůči otci dítěte, kterého žena viní za to, že neobstál ve své roli. Žena ztrácí důvěru k partnerovi, necítí se s ním bezpečně. Většina vztahů rozpadá.

- potlačovaný vnitřní konflikt má však tendenci dostat se do vědomí a dává o sobě různými způsoby vědět. Projevuje se různými psychosomatickými projevy (např. endokrinního rázu, potížemi se zažíváním, kožními problémy...) a projevy osobnostní aktivity. Některé ženy pronásledují děsivé sny, objevuje se nespavost.

Názornou představu o PAS vytvářejí 2 příznaky:
1) strach, že ostatním dětem se může něco stát - jedná se o záchvaty strachu
2) "robot feeling"- otupení citu, trápí mnoho postižených žen i roky. Žena nemůže plakat, zatvrdí se.